Ludánek a Rémyho buráky

Vypadá trochu jako ty a je takovej… no svůj (s nevyřčeným ,,taky jako ty”), uvidíš. Tak zněl popis Ludovica od Cieslarů. Přišla na něj řeč při jednom z hovorů u bazénu na Lefkadě. Je to jejich kamarád z Marseille, kterej žil nějakou dobu v Praze, prej mu mám určitě napsat. Uvedenej popis ve mně nevzbuzoval moc důvěry, ale napsala jsem a byla jsem ráda, že tu budu mít nějakej záchytnej bod.

Domluvili jsme se na oběd. Cieslarovi mu familiérně říkaj Ludan. Když jsem ho uviděla, musela jsem zhodnotit, že je to spíš Ludánek. Trochu mi připomínal Sheldona z Big bangu. Prvních patnáct minut podle mě vůbec nevěděl, co se mnou, styděl se a asi nevěděl, co má řikat. Tak jsem se snažila zachránit situaci, že jsem začala plácat, co mě napadlo – historky o Cieslarech, o Praze, o tom, co jsem měla k snídani. To ho podle mě ještě víc zmátlo, že z toho všeho zapomněl, kde je jeho oblíbená vegetariánská restaurace, kam mě chtěl vzít. Kroužili jsme v jedný čtvrti asi půl hodiny, až se mu z toho málem zapletly jeho dlouhý hubený nohy.

Nakonec jsme našli. Ludan se osmělil a začaly z něj vypadávat hodně obstojný věty v češtině, až jsem koukala. Na Prahu vzpomíná rád, stejně tak na Cieslary. Řekla jsem, že to tady mám stejně, a tak jsme si začali rozumět. Nebydlí daleko, ale pracuje někde na okraji. Ten den byla zrovna stávka autobusů, tak musel jít přes celý město pěšky. Víkendy teď tráví hlavně se svým miminkem. Marseille moc rád nemá, časem plánuje stěhování na venkov. Nakonec to byl hodně příjemnej oběd, navíc s poznánim novýho místa, kam se dá chodit na bezlepkový věci. Jen tak pro představu, oběd tady stojí kolem deseti euro, takže tam zas tak často chodit nebudu.

ludo

Ludan mi taky ukázal knihovnu, kde jsem se zastavila po práci a nabrala nějaký letáky a časopisy. Bylo hezky, tak jsem si řikala, že se stavim někde na zahrádce na skleničku a přečtu si je tam. Mělo to teda ještě jeden důvod. Po vegetariánskym jídle člověku celkem rychle vyhládne, takže mě dost nalákala vidina mističky buráků, co tady nabízej k vínu. A pěkně po česku jsem si rychle spočítala, jak tim ušetřim za večeři. Když mi číšník naservíroval buráčky, snědla jsem je na posezení. Asi ho to poměrně vyděsilo, protože na celou kavárnu zařval: Oh non!!! Pak mi ale řekl, že jsem nejhodnější z celý kavárny, protože si tam tak hezky potichu čtu. Odvětila jsem, že klidně můžu číst nahlas, ale že nevim co na to ostatní. Asi ho to celkem pobavilo, protože už si to ke mně za chvíli štrádoval s další mističkou buráků.

Jmenuje se Rémy a je z Toulonu. Marseille je fotbal, Toulon rugby, proto se nikdy nebudou mít rádi. Fotbal je prej pro holky. Stejně jako buráky. Přinesl mi je ještě dvakrát a k poslední várce připojil nabídku, že s nim můžu bydlet v jeho velkym bytě, jestli nic nenajdu. Děkuji, ale myslím, že tuto nabídku nevyužiji. Pozdravit ho ale možná ještě někdy zajdu, ty buráky totiž vůbec nebyly špatný.


2 thoughts on “Ludánek a Rémyho buráky

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s