Při balení věcí v Praze jsem poslouchala rozhovor o architektuře s Vladimirem 518 na DVTV, kde vychvaloval beton. V tu chvíli jsem zrovna neměla čas přemejšlet o svym vztahu k betonu, nicméně jsem věděla, ze Maison radieuse od Le Corbusiera chci vidět jako jednu z prvních věcí. Je to trochu dál od centra, tak jsem poprvé jela metrem a autobusem. Metro je tu červený a modrý. Neni na nem nic moc zajímavýho, skoro bych řekla, že je ještě nudnější než v Praze.
V autobuse se musí zvonit, když chce člověk vystoupit, což jsem samozřejmě nevěděla, takže jsem přejela asi o tři zastávky. Původně jsem chtěla vyfotit první výhled na hory, ale pak to přebilo tohle:
Bylo neuvěřitelně hnusně, strašně pršelo a foukal vítr (tou dobou jsem ještě nevěděla, že je to ten zlej). Má tady pršet jen 50 dní v roce, tak jsem si odškrtla, že tenhle déšť se počítá aspoň za čtyři, takže už mi zbejvá jen 46. Asi i počasí sehrálo roli v tom, že jsem si nejdřív zvenku řikala, co to je za blbej panelák a proč jsem se sem táhla takovou dálku. Jako dobrý, ale náš panelák v Modřanech byl jen o málo horší, protože nikoho nenapadlo natřít balkony barevně.
Nikde nikdo, jen v hale ospalej recepční a příjemný teplo. V Cité radieuse normálně bydlej lidi, takže se dá jít jen do třetího patra a na střechu. Cité Radieuse vlastně znamená vertikální město: Corbusierova myšlenka byla, že dům bude jako město, který roste do vejšky, přičemž na střeše je centrum dění – náměstí. Vedou k němu ulice (jednotlivý patra), takže oprava, třetí patro se ve skutečnosti jmenuje třetí ulice. A ještě spíš než ulice je to tlumeně nasvícenej bulvár.
Třetí patro lemujou nejrůznější kanceláře. Ale jaký! Sídlej tam architekti, umělci i ortoped. Z toho, co bylo vidět, maj neuvěřitelnej výhled a neuvěřitelně vystajlovaný prostory.
Nevím, čím to je, jestli nasvícením, kombinací šedýho betonu a barev nebo dřevěnýma obkladama, ale nepůsobí to vůbec studeně. Někdy až naopak hravě a lehce.
Na střeše to většinu času vypadalo asi takhle:
Škvírou ve vlasech byl ale i přes tuhle smršť celkem dobrej výhled na okolí, na paneláky v horách a ostrovy na moři.Na střeše je údajně i bazén, bejvala tam tělocvična a lidi si tam choděj zaběhat. Bazén byl zavřenej, tělocvičnu předělali na výstavní prostory a jedinej, kdo tam běhal, jsem byla já, potože už jsem chtěla bejt vevnitř.
Maison Radieuse byl postavenej v letech 1947-52. Pojme az 300 rodin v různě velkejch bytech – od ministudií po byty přes celý patro.Jedna paní tam bydlí úplně od začátku. Její rodině se tehdy splnil sen – elektřina, sporák a vlastní záchod byl luxus! Pak se báli, že jim byty vezme stát, a tak si udělali sousedskej spolek. Nevzal, ale soudržnost jim zůstala. Hráli divadlo, zpívali ve sboru a na střeše dělali taneční zábavy. Tyhle aktivity v průběhu času postupně oslabovaly a zase sílily. Teď tam evidentně funguje asociace, která se snaží navrátit domu původní myšlenku kolektivního bydlení. Pořádaj různý promítání, bazary a tak. Ve foyer byla zrovna pěkná výstava fotek lidí, co tam žijou.
U nás byl prej podobnej pokus o Koldomy ve Zlíně a Litvínově.Asi se tam někdy vypravim, i když bydlet bych v něčem takovým nechtěla, je to přece jen dost monstrózní. Ale takhle na prohlídku nezbejvá než dodat, že Vladimirovi by se to líbilo a vám určitě taky.
bujabéza 