Řeklo by se, že mi sem Tibora sneslo samo nebe, ale ve skutečnosti to byla spíš Pavla, která s nim byla v Nimes na workshopu evropskejch producentů. Tibor je Chorvat ze Záhřebu a měl v Marseille den na přestup. A tak jsme normálně dali sraz u katedrály, jako to určitě dělaj místňáci.
Hned na úvod se vytasil s historkou, jakej je rozdíl mezi Nimes a Marseille. V Nimes zavíraj hospody v osm večer (=nuda), v Marseille hned na nádraží viděl mrtvou krysu a lidi ji přeskakovali (=zábava). Tibor má nějaký zvláštní teorie o jídle, že se má jíst až večer místo přes den, takže byl nejvyšší čas. Po tejdnu, kdy se bohužel musel s ostatníma producentama stravovat v luxusnim hotelu francouzskou kuchyní (hrozná představa), vyžadoval libanonskou. Jako se ve škole počítalo, kdo je o kolik dní starší, ten měl větší práva, platilo to i tady. Byla jsem tu o tři dny dýl, čili jsem mohla bejt průvodce. Libanonskejch restaurací tu znám přece mraky, ne asi. Pravdu pochopil brzo, ale stejně se vždycky zeptal: Kudy? Kam jsem důležitě ukázala, tam jsme šli. Já jsem zas pochopila, že libanonská restaurace byla jen záminka, protože prostě rád chodil a povídal si. Proto dělal, že mu žádná neni dost dobrá. Probrali jsme všechno od rozpadu Jugoslávie po to, proč teď frčej New balance. Samozřejmě je má. Kromě toho měl ale taky filmařský oko, navíc zdvojnásobený brejlema, takže viděl víc, než bych viděla já. Upozorňoval na detaily, všímal si graffiti i lidí. Byla to první večerní Marseille. Konečně na mě nikdo nepokřikoval. I když se nedá říct, že by obecně nikdo nekřičel. Vlastně spíš křičeli všichni a všude. Místama to vypadalo jako totální anarchie. Chceš párty, udělej si jí, tady a hned. Anebo rovnou tři vedle sebe. Techno vedle reggae, tvrdý drogy vedle měkkejch. Účastníci obou se přitom tvářili, že jim to absolutně nevadí (rastamani teda o něco víc a jen se se šťastnym úsměvem odvalili, když se jim do dredů nezapletl projíždějící skùtr).
Tibor nechápal, jak jsme mohli dát autům název ŠKODA. O Praze řikal, že tam všichni zvracej na ulici. Prej se nám hrozně smějou. Přihodila jsem, jak navíc krademe cukry v letadle a balíme si v hotelech snídaně na svačinu. Myslim, že to zařadí na seznam dobrejch historek o Češích. Líbí se mu francouzskej styl života a to, že se Francouzi věnujou jen tomu, co je baví, takže jídlu, vínu a fotbalu. Stačily tak dvě hodiny a začal mít Marseille rád. Docela dobře pojmenoval to, pro co jsem zatim hledala slovo. Marseillský ,,vibes.” Nakonec jsme zasedli v přístavu v sice trochu turistický, ale libanonský restauraci. Tak ošklivý slovíčko jako humus je ve Francii nejspíš zakázaný, proto jsme se zatvářili honosně a objednali si ,,creme de pois chiche” a nějaký královský menu. Bylo tak královský, že vůbec nešlo sníst. To se musí vychodit. Řekl Tibor Chodič před další procházkou unavenou a pomalu odpadající noční Marseille. Koupil nám na cestu pivo a doprovodil mě domu, asi tak tři vchody od autentický libanonský restaurace, kterou tak dlouho hledal. I pod marseillským svícnem bývá někdy tma.
Často jsem začínala věty: To asi neznáš, ale… Znal všechno. Filmy, hudbu, místa, dějiny, až to bylo trochu zneklidňující. Muzeum, navíc první neděli v měsíci zadarmo, si nemohl nechat ujít. Udělalo se krásně, snad aby mu bylo líto, že jede pryč. MUCEM je Muzeum evropskejch civilizací a Středozemí. Otvírali ho v roce 2013 a vůbec nechápu, jak tam před tím nemohlo bejt, protože tam patří. Z přístavu není vidět, ukrejvá se za pevností Fort Jean.
Hned za rohem se otevře nejen pohled na MUCEM, ale taky na moře.
Má stěny z dírkovanýho betonu, kterej ale nevypadá moc jako beton, spíš jako nějakej tuhej kořen nebo břečťan. Podle Tibora tahle děravá fasáda symbolizuje to, že ve Středozemí jsou lidi blíž přírodě, takže když prší, musí pršet i do muzea. Mně to připadalo spíš jako nějaká symbolika otevírání se a překonávání mříží a bariér. Každopádně je to nádherná moderní budova, která se dá obejít ze všech stran. Zvlášť s Chodičem. Zevnitř i zvenku, seshora a nahoru.
Z MUCEM se dá přes můstek přejít do starý pevnosti St. Jean, která se dá taky všemožně procházet a má na střeše pěkný botanický zahrádky se středomořskou fluorou. Super, každou první neděli v měsíci sem budu chodit zadarmo na bazalku do salátu (kdybyste ji viděli, jak byla obrovská!), řekla sem, a on si pobaveně poklepal na čelo a odjel s hipsterskym batohem plnym dalších dobrejch historek o Češích a vzpomínek na marseilleský vibes.
bujabéza 