Jak jsem už psala, panika před cestou byla spíš výjimka. Pro někoho možná stejně nepochopitelně se většinou řídim zásadou, že všecko nějak dopadne. Podle týhle zásady jsem si radši vůbec nezapsala adresu, kde mám bydlet. Pamatovala jsem si, že je v tom názvu slovo svoboda a snad jednička a devítka. A že je to někde u nádraží. Bylo jasný, že to musim nějak intuitivně najít. Bus z letiště naštěstí opravdu jel na nádraží, tak jsem se vydala směrem, kde jsem si řikala, že by to mohlo bejt. Po chvíli, co jsem se motala v podivných uličkách, jsem si řekla, že přece jen vytáhnu mapu. Co čert nechtěl zahrnovala jen centrum a končila přesně u nádraží. Jen na okraji začínala ulice Boulevard de la Liberté. To je náhoda, řikám si, a je to zrovna kousek ode mně. Tak si tam nakráčim a sebevědomě namířim k číslu 19. Všecko vždycky nějak dopadne. Až na to, že na zvonku vůbec nebylo to jméno, který jsem potřebovala.
Trochu jsem znejistěla a začalo mě napadat, jestli ten název vlastně nebyl nějak jinak. Baterka vybitá, stmívání na krku a kufr čim dál těžší. Tady přichází ten okamžik, na kterej už jsem taky párkrát narazila, že ne všechno prostě vždycky nějak dopadne a že někdy je k tomu, aby to dopadlo, potřeba vyvinout i nějakou aktivitu. Naštěstí kousek na rohu byla cestovní kancelář, tak mě úplně logicky napadlo, že když cestuju, tak je to přece jediný místo, kde mi můžou pomoct. Paní měla po zavíračce, se shovívavým úsměvem mě přesto pustila na mail a našla adresu. Boulevard de la Libération,ok, ale znělo to podobně. Pořád rovně a první doleva. Bylo to sice do kopce a u kufru jsem začala litovat, že přece jen nezůstal v Paříži, ale nakonec sem tam byla za chvilku. Všecko prostě vždycky nějak dopadne…
bujabéza 