Nikdy jsem neměla lítací sny, snad proto tak ráda lítám. Vůbec nejradši mam okamžik, kdy se letadlo odlepí od země a začne se vznášet do oblak. Vstříc jinýmu pohledu na to, jak věci patřej, jak jsou od sebe vzdálený a jak maj bejt. Na lítání se vždycky těšim a představuju si, jak bude vypadat místo, kam mířim. Tentokrát to ale bůhví proč bylo jinak. Těšení vystřídala nepochopitelná panika. Normálně mě moc nepotkává, ale když na ni přijde, tak to stojí za to. Přišla čtrnáct dní před odletem a zmizela zhruba nad německo-francouzskou hranicí (je jasný, že to bylo spíš už na francouzský straně). Nejenže jsem se v tom šílenym předoobdobí budila s utkvělou představou, že například bez pilníku na nehty nemůžu v žádnym případě odjet, šla ho ve tři v noci hledat a pak ho položila na místo, který jsem do odjezdu spolehlivě zapomněla. Paniku navíc doprovázely katastrofický představy a sny. Chvílema jsem zvažovala, jestli jsem do přihlášky neměla uvést, že jsem blázen. Jednou to byla epidemie, která během podzimu udeřila ze všech lidí samozřejmě jen na moji rodinu a kamarády, podruhý přišel masivní výbuch na pařížskym letišti. Náraz mě dokonce vymrštil tak vysoko, že mi mávali turisti z eiffelovky. Po třech hodinách spánku a s touhle vidinou se mi na letiště tentokrát nejelo lehce.
Všem jsem tvrdila, že už se těšim a že je všecko v naprostym pořádku.
Emoce ale člověk nezastře ani nejsilnější vůli a, jak už to tak bejvá, bouchnou pak jako ta pověstná bomba na Charles de Gaulle. Poprvý jsem se rozbrečela, když jsme se už opravdu rozloučily. Stály tam ve stejných bundách, snad aby mě rozesmály, a najednou budou tak daleko. Pak jsem se rozbrečela podruhý, když se mi rozmazala řasenka z brečení číslo 1 a věděla sem, že musim projít uličkou až do 24. řady a všichni to uviděj. A pak jsem se rozbrečela potřetí, protože už jsem byla naměkko z brečení číslo 1 a 2 a navíc jsem si vzpomněla na strašně krutou historku u stewarda, kdy se mě zeptal: Kam letíte? – Do Marseille. Suše odvětil: Dobře, ale ten kufr jede jen do Paříže. Samozřejmě to myslel tak, že si ho tam musim vyzvednout a předat dál, v tu chvíli mi ale přišlo hrozně krutý, že ten kufr, kterej sem tak poctivě balila, se nakonec rozhodne, že pojede jenom do Paříže. Tahle cesta prostě vypadala na naprostou tragédii, dokud nepřišel ten hraniční zlom.
Řeklo by se: přitom taková blbost. Ale bylo to tak. Mohl za to pilot. Ne že by to konečně namířil k zemi a ukončil moje trápení. Ale když k nám poprvý promluvil, ve slově voajáššš dal tak strašně srandovně důraz na š, že jsem se musela začít smát a vzpomněla si na to, že vlastně jedu do země, kde tahle srandovně mluvěj všichni a ještě se u toho omotávaj šálama, že mě budou oslovovat madame a že už si za chvíli koupim ten nejlevnější a největší camembert v minimarketu (ta fotka teda neni minimarket, ale letiště)..
V Paříži nakonec nic nebouchlo, i když balonovou sukni servírky v Paulovi jsem pro jistotu nepustila z očí, pro případ, že by tam ukrývala výbušninu. A i ten kufr jsem nakonec přesvědčila, ať to se mnou ještě zkusí a jede se mnou až do Marseille, zvlášť když ho tam budou nosit galantní Francouzi.
bujabéza 