bujabéza

Střední věk se blíží, čas dělat něco užitečného! Myšlenka, která ve mě delší dobu zrála jak to víno. Vhodné podmínky pro zrání odrůdy, která ke svému růstu potřebuje středomořské klima, podpořily hodiny strávené na gauči přístavního psychoanalytika. Ze svého křesílka na většinu mých nápadů důležitě, tak jak to umí jen zkušení psychologové, přitaká: Mmm. Z nevědomí se pak vyjevily matné gymnaziální vzpomínky na zaprášenou knihu Úvod do psychoanalýzy v tátově letenské knihovně, z níž jsem sice tehdy nepochopila nic, ale touha tajemnou disciplínu prostudovat zůstala. 

Cesta do hlubin duše často začíná na nepravděpodobných místech, zde na nádraží Saint-Charles v autobuse 50. Spirituální výlet se ale brzy zvrhává v propad do nepoznaných hlubin francouzské byrokracie. Překvapily například novinky nového tisíciletí: elektronický zápis letos znovu nahrazuje papírový! V 7 hodin naprosto nehodícího dne je proto potřeba zahájit boj o pozice a snažit se udat papír se zapsanými předměty (tužkou) vyděšené osobě, která se tváří, že slovo zápis slyší poprvé v životě. Nenechávám se odradit. A zápis na univerzitu považuju za jeden z největších úspěchů dosavadního marsejského pobytu.

První školní den. S aktovkou a vzorně připraveným penálem nervózně přešlapuju před plným amfiteátrem. Lidstvo trpí, psychologové jsou potřeba. Nevejdeme se do lavic, sedí se na zemi nebo za dveřma. Ahoooj! Snažím se navázat kontakt s často o 20 let mladšími studenty.  – Dobrý den. Klopí zraky nebo odvrací pohledy. – Vy tu učíte? Ptají se mě pro změnu pozdě příchozí. Zapíjím žal kávou z kelímku v univerzitní kantýně. V tom už na mě ale u pokladny nabíhá jídelní ochranka, co tu dělám. Odrážím útok studentskou kartičkou. S nostalgií vzpomínám na svého oblíbeného dětského přerostlého hrdinu Jacka. Židličky jsou mi moc malé, zápisky moc rychlé, kdybych tak aspoň uměla hrát basket jako Jack…

V moři hlav na přednášce pak s radostí zahlédnu pár šedivých vlasů, s nimiž postupně vytvoříme spiklenecký klub starších. Ujišťujeme se, že psychologii přece mohou studovat jen vyzrálí čtyřicátníci a že naše volba vůbec nesouvisí s tím, že jsme dosud nepřišli na to, co kloudného s tím životem dělat. O zkouškovém si doporučujeme podpůrné prostředky v boji s výpadky paměti a ochotně sdílíme ručně psané poznámky. Brzy pochopím, že můj česko-marsejský slang na akademické půdě neobstojí, a tak kultivuju svůj projev do nóbl prací s názvy jako esej ci disertace. Úvod, stať a závěr. Že by život dostával strukturu?

Freud, nebo Lacan?! Otázka tíživější nez Volíš Losnu, nebo Mažňáka, určuje budoucí kariéru. Freud je over, Lacan je bůh. Při jeho jméně profesoři vždy zvážní a ztiší hlas, studenti zajíždí do lavic a s hrůzou se děsí okamžiku, až se mu budou muset postavit tváří v tvář v knihovně. Ti odvážnější už ho aspoň vytáhli z poličky… a zase rychle zasunuli. Signifiant-signifié. Oedipe. Neurózy. Psychózy. Poznávám se v každé nově naučené diagnóze. Normalita neexistuje a psychotické jádro má prý každý – uklidňují nás profesoři. A mě zase uklidní, když ho postupně rozpoznávám u každého z nich. 

Je nás moc, zkoušky děláme v tělocvičně. Když nevím, dlouze se zahledím do fotbalové branky a čekám na spásnou oedipovskou myšlenku. Když nepřichází, vzpomínám na svoje studentská léta. Zatímco v Čechách studium probíhalo převážně v pivnici u Lažanských, tady se překvapivě chodí do školy. Čerství dvacátníci diskutuji na úrovni, kterou jim můžu leda tak závidět. Přesto, když se má promluvit před třídou, slova se vždycky chopí muž, i když jsou v ročníku v menšině. Moc se toho nezměnilo. Novinkou oproti dávným českým studiím je naopak hodný kamarád – tak trochu šprt – chatGPT. Rád si povídá, a tak si s ním člověk připadá přece jen o něco míň sám než tehdy, když mu nedejbože do ticha v Klementinu upadla tužka a odsoudilo ho celé okolní osazenstvo. 

Když nespěchám do Marseille, pozoruju v kantýně holuby, kteří navzdory vedení porušují zákaz vstupu. Ještě radši pak poslouchám na chodbách Kobzův klavír a říkám si: Hudba, proč jsem to vlastně nikdy nestudovala? Film? Dějiny umění? Tak třeba zase brzy na univerzitě třetího věku! A když mám ještě víc času, procházím se ulicemi Aix-en-Provence, hodím desetník do kašny a modlím se: Dej mi sílu, ať toho Lacana přece jen jednou otevřu.

Dva roky utekly jak nic a já zatím můžu potvrdit, ze normalita díkybohu neexistuje a studium je to nejlepší, co si člověk ve středním věku může dopřát. Vřele doporučuju:)