Ještě než se proměnim v jeden velkej sýr, bych ráda napsala něco o životě na venkově. Jak už jsem psala při jedný ze svých dřívějších návštěv, oblast Trièves je jedním z před i post-koronovejch francouzskejch place to be. Pařížani berou útokem Marseille, Marseillani Ardèche a Cévennes a všichni měšťáci Trièves. Tahle obliba už nese svoje plody, nejen že je tu v podstatě nemožný sehnat bydlení, ale soužitím neorurálů a skutečnejch rurálů se tu snad daří dosahovat něčeho, po čem touží spousta venkovskejch oblastí – aktivního, částečně autonomního života částečně vzdorujícího globalizacím.
Pokud to v mojí práci vypadá jako v Hobitíně, pak obyvatelé okolních vesnic musej bejt Hobiti, což potvrzuju. Myslim, že jsem ještě neviděla na pár tisíc obyvatel tolik různejch odvětví vlastní výroby, od piva, vína, džusů, zmrzlin, kafe, o sýrech ani nemluvim. Konzumace všech těhle lokálních pochutin se možná líbí tělu, peněžence už o něco míň. Těší mě ale to, že platím konkrétnim lidem za konkrétní práci, která je snad baví, a že supermarketu se tu jde při troše snahy celkem vyhnout. Stejně tak tady bují i asociativní život, kterej kromě lokálního nezívislýho rádia Dragon, putovního letního kina a skvělýho knihkupectví Palpitante zahrnuje vesnický bály, při kterejch se Hobiti držej kolem ramen a tančej v kolečku.
Veřejný mínění tu nedělí jen covid, ale hlavně vlci. A tak se lidi místo na pro-vaccin a anti-vaccin (hádejte, kterejch je tu většina…) dělej na pro-loups a anti-loups. Pro-loups jsou výletníci, kterejm se nelíbí, že je při výletech můžou pokousat psi, který hlídaj stáda před vlkama, anti-loups jsou samozřejmě majitelé těch stád. Zatím jsem si nevybrala tábor a večery trávím sledováním dokumentů o vlcích (doporučuju Vallée des loups) nebo čtením provensálský modly Jeana Giono, kterej v Trièves strávil pár dlouhých večerů, o kterých napsal Un Roi sans divertissement nebo Batailles dans la montagne. Čas tu plyne jinak než ve městě, a tak je potřeba ho nějak zabít. Kromě vlků si lidi vyprávěj třeba o tom, jak na plotně zapomněli brambory (historka trvající neuvěřitelnou hodinu a půl).
Trieves se vyznačuje i výrazným podílem eko-feministek. Poznávací znamení dodávka, tetování a nedbale upravený vlasy. Co jsem tak zatím pochopila, tak jejich antisystémovej ,,lutte,“ jak se ve Francii s oblibou říká, spočívá hlavně v tom, že pijou hodně piva a po třetím kousku začínaj tančit na komerční hity 90. let. Výsadou eko-feministek a eko-feministů je taky říkat o lidech, který jsou o třicet let starší než oni, ale jinak vypadaj jako oni a žijou jako oni, že to jsou hipíci. Do tohodle generačního sporu ještě pronikám. Společným nepřítelem jim jsou pak fašo, co propichují gumy dodávek nehledě na generaci.
Všichni tihle lidi ale musej z něčeho žít, a tak mám v oblibě všudypřítomný letáčky, který nabízej všelijaký aktivity. Od zpěvů za zvuku šamanskejch bubnů v horách po meditace za úplňku. Zatím nejvíc nás pobavila nabídka procházky potokem za 17 eur. Já zatim beru návštěvy do potoka zadáčo, ale uvidíme, až dojde na horší časy.
PS: Podezřele se mi zvětšuje díra na teplákách, což je podle Rity první vstupenka do místní společnosti, tak uvidíme, jestli stihnu zapadnout.
bujabéza 