bujabéza

Překlopí se, nebo nepřeklopí? Otázka, kterou jsem si často pokládala nejen u páter nostera, ale i u ostrova Frioul. Co se děje s lidma, co nestihnou poslední loď zpátky do města? Vyklopěj je do vody, sežerou je racci, nebo snad místní? Moje poslední návštěva tolik toužila spát venku jako já, až se přání splnilo a odpověď byla tu.

Ještě podvečer to vypadalo na klasický letní apéro, který nám zpříjemnila bikinová fotomodelka, která se zanořuje a vynořuje z moře s očima namalovanýma tak, že se nemůžeme shodnout, jestli je spíš sexy nebo zombie. Chechtáme se s rackama a okoukáváme její pózy z kajaku.

Prozíravější část posádky odjíždí lodí v deset do Marseille a my vedeme dál hluboký debaty o tom, co pro nás znamená luxus a s kým bysme si vyměnili den v životě. Nebudu prozrazovat, kdo z účastníků chce, aby mu na lodi masíroval nohy Leonardo di Caprio a kdo by si zas vyměnil den se Supermanem.

Tma. Plánovaná loď nikde. Kolem mola bloumá dalších pár zbloudilých aperáčů. Na černým moři ani vlnky. Žádná loď. Natož Superman. Vše vysvětluje třetí malá hvězdička pod čarou v lodním řádu – loď jezdí od 2. července a ne od 1. nebo tak něco na marsejskej způsob, a tak se vydáváme hledat záchranu.

Poslední otevřená restaurace. Bujará oslava. Zeptejte se kapitána, slaví narozeniny, určitě poradí. Nesměle se jdu zeptat skupinky nepřirozeně opálených a nepříjemně rozjařených lidí, kterým vévodí kapitán Trump v bílém. Šampaňská sprcha.

• No když mi ho vykouříte, tak se můžeme domluvit.
• Pardon???

Stůl osazený ženami, který radši nehádám, jak se na loď dostaly, propuká v smích. Opakuju otázku a řikám si, že do Marseille snad radši doplaveme.

• No buď mi ho vykouříte, nebo to bude 15 euro na hlavu, to víte, palivo něco stojí.

Zlatý prsteny objímaj desátej panák vodky. Chudák, slavit narozeniny zrovna tady!

Sorry kapitáne, ale na cestu z narozeninový párty ti nepřispějeme.

Ostrovní mentalita nám svoji lidskou stránku neukáže ani u dalších žádostí, až nám poslední hodná dvojice poradí, ať jdeme za hasičema. Image ostrovních Supermanů se u český návštěvy brzo rozplyne po tom, co zjišťuje, že se tu hasičům říká pompijé. Z pompijérskýho menu smradlavej lokál a smradlavý deky zvolíme smradlavý deky a steleme si na nejbližší pláži.

Po nádherný noční koupačce a hodině hvězdopravy nám dojde, že jsme jednu věc podcenili… Páni ostrova. Racci. Podle jejich ohlasů tu vítaný úplně nejsme a tak Vilda pro jistotu výhružně zabodne do pláže hrábě. Jejich obrysu se bohužel nakonec bojíme víc my než ptáci.

Racci nám sice nerozklovou hlavy, jak se traduje v marsejskejch urban legends, ale neplánovanou návštěvu nám sežrat daj. Od brzkejch hodin nad náma sprostě kroužej a krákaj blbosti. Jeden pak začne v pět ráno rozhrabávat nedalekej koš a informuje o tom svýho kámoše , čímž se definitivně potvrdí, že tahle noc se mezi luxusní řadit nebude.

Nasedáme na první loď s hasičema vracejícíma se ze směny. Romantiku společné plavby na jedné palubě vnímáme asi jen my. Nemasírujou nám nohy jako Di Caprio, a tak mžouráme na mlžný obrys Notre Dame de la Garde a rozespale vstupujeme na pevninu.

Marseille. Ranní, klidná, krásná.

PS : Zrovna luxusní noc to nebyla, ale přesto bych ji nevyměnila.

A s kým byste měnili den vy?