bujabéza

Už jsem dlouho nepsala o Marseille, a tak myslím, že by si to zasloužilo jednu pořádnou marsejskou historku. V naší ulici už jsem si zvykla na leccos. Jedna z postav mě ale nikdy nepřestane udivovat. Soused z posledního patra, říkejme mu třeba K.

Je hodnej, nosí nám cukroví. Pravili kdysi spolubydlící, když jsem se nastěhovala. Dlouho jsme o něm moc nevěděli, kromě toho, že je fanouškem maghrebskýho popu, o kterej nechce ochudit ani ostatní sousedy, a že v nejrůznější noční hodiny rád stěhuje nábytek.

Pokud se má něco semlít, je jasný, že se to stane v den, kdy přijede máma, kterou celou dobu ujišťujete, že se o vás nemusí bát. Bylo to v létě. Po výletě se chystáme jít poklidně spát. Když vtom seshora slyšíme gradující hádku dvou mužů. Není jasný, jestli mlátěj do sebe nebo do nábytku. Rány se stupňujou. Modlíme se, ať to co nejrychlejc přestane. Jenže místo toho proletí za oknem kus nábytku vyhozenej z pátýho patra na ulici. Řinčení skla. K zemi se řítí okno. Prohodit okno oknem, tomu řikám absurdní umění.

Přestává to bejt sranda (teda to nebyla od začátku), bojíme se, že za chvíli proletí oknem člověk, a za nim případně my, a tak poprvý v Marseille volám policii. – Dobrý den, někdo se tady pere. – Venku? – V bytě. – Ulice? – Curiol….. Dlouhá pauza, policajt zívne. – Chmm… V naší ulici se nejspíš dějou takový věci, že trapná bitka ho nemůže rozhodit. – No tak my se tam stavíme. Zavěsím. Čekáme. Posloucháme utichající bitvu, prásknutí dveří a následný uklízení střepů do pozdních nočních hodin. Policie nepřijela.

O několik dní později vyprávím historku spolubydlícím. To je jasný, domákne se F., jedna prostitutka povídala (tak se to u nás v ulici říká), že K. má finanční problémy, a tak začal prodávat na internetu psy a kola. Asi z něj někdo přišel vymlátit dluhy. Radši nechci vědět, jak probíhá přeprodej psů v jeho podání, doufám jen, že v tom nejede i jeho roztomilá kočička, a na všecko rychle zapomenu.

Spolubydlící zase odjedou a já si tak jednou sedím pohodlně doma na gauči. Když v tom jakoby někdo ťukal na okno. Odvrátim zrak od knížky a nevěřim svejm očím. Před oknem (ve čtvrtým patře) se vznáší kolo. Tu a tam lehce ťukne do našich okenic. Když se jdu podívat blíž, zjistím, že na něm nesedí Jan Tleskač, ale na konci lana, na kterým je kolo pověšený, se seshora culí kdo jinej než K. – Jen posílám dolu kolo kámošovi… Jasně, snýst ho po schodech by totiž bylo mnohem složitější!

Od tý doby jsem o něm moc neslyšela (podle máminý teorie kvůli tomu, že občas bejvá ve vězení, děkuju za uklidnění!)… až do tohodle tejdne. – Zapomněl jsem si na stavbě klíče, jdu jen sehnat žebřík a pak bych potřeboval vylézt přes váš balkon nahoru. Podotýkám, že balkon je úzkej asi tak půl metru, zábradlí vratký a výška velká. Několik dní už taky prší, takže povrchy jsou pěkně kluzký. Vzhledem k tomu, že poměrně trpim závratěma, udělá se mi blbě, jen co K vyleze na první šprušli. Pozoruju kapky vody a čekám, kdy mu to uklouzne. Ale za chvíli je nahoře a tak si oddechnu.

K. se seshora zazubí : Jo, a ještě jsem ti něco neřek, v pět ráno bych potřeboval zase dolů, musim do práce! Navrhnu mu, jestli by nebylo jednodušší odejít dveřma, ale začne blábolit něco o kódu, kterej je spojenej s klíčem, čili že zkrátka musí ráno zase přes žebřík. Nakonec svolim a začnu vyvolávat na celou ulici svoje číslo, ať mi ráno zavolá, až vstane. – Já tě přes ten déšť neslyšim, počkej! Někam zmizí, za chvíli se vrací. Seshora se ke mně ve tmě snáší těžko identifikovatelný předmět. Igeliťák přivázanej na nabíječce od mobilu. – Napiš na papír svoje číslo a dej to do sáčku. Nemám sílu vzdorovat a tak krasopisně napíšu svoje číslo a dám ho do sáčku. Zahulákám na něj, že pokud se nepřiváže na lano, tak ho ráno nepustim a jdu spát.

Teda vlastně nejdu. Celou noc nemůžu spát. Poslouchám stupňující se déšť a pořád dokola vidim jeho nohu, která v pět ráno klouže po žebříku a on letí dolů, a přemejšlim, jestli mě pak policie, která nikdy nepřijede, obviní z vraždy nebo ne.

Ráno konečně pochopim, podle jakejch námětů točej Francouzi ty svoje přiblblý komedie. Mám lano – probudí mě v pět ráno telefon. Moc sem toho nenaspala, a tak vůbec nechápu, co se děje, vyskočim v noční košili, bez dioptrických pomůcek pětkrát narazim do stolu, než dorazim na balkon, kde hrozně prší. I rozmazaně vidim, že je tu vážně lano, a tak jsem ráda, že neslaňuje na nabíječce od mobilu. Strašně prší, nic nevidim a podpírám cizímu člověku zadek. Zvenčí to musí vypadat jako nějaká zvrhlá milenecká scéna. Nakonec se odrazí od zábradlí, hbitě seskočí k nám dolů, našlape po celym bytě a vesele jde do práce. Do práce! Tak třeba už aspoň neprodává ty psy…

A jaký sousedy máte vy?:)