bujabéza

Říkejte mi Tony. TO-NY, jako To New York. To nezapomenete. Anebo Fantasie, to je moje druhý jméno. Když člověk v Portugalsku potká během pár dní Venturu a Fantasii, tak nějak neví, co si o těch Portugalcích myslet. Tony byl náš airbnbák ve Faru a brzo se ukázalo, že fantazie to s nim je.

Faro mi bylo hned sympatický. Je to taková Marseille Algarve. Všichni využijou tamní letiště, ale co nejrychlejc chtěj pryč na ,,hezčí” pobřeží. Třetinu populace tvořej důchodci, třetinu studenti a třetinu normální lidi.

Tony nespadá ani do jedný kategorie. Věkem důchodce, duší student. Rodilej Fařan. Od dětství žil ale v Botswaně, kde jeho táta zakládal diamantový doly De Beers. Kromě angličtiny si odtamtud, myslim, odnesl celkem dost peněz, a taky zjištění, že to neni v životě všechno. Na starý kolena se proto vrátil do Fara a svojí přítomností se ho snaží učinit nezapomenutelným pro lidi z celýho světa. ,,Já nemusim cestovat, vždyť všichni cestujou za mnou!”

Hostům nabízí svoje megacitróny ze zahrádky a minitrapný džouky, který mu ale odpustíte. Třeba že můžu dát Claru vyprat do pračky, když je tak malá a podobně. Neměl rád složitý věci, na všechno měl jednoduchý recepty. Nemáš kde spát poslední den, tak se vrať sem a přespíš přece na gauči zadáčo. Chceš si jít zaběhat, ale nechce se ti? Nevadí, dovezu tě autem na pláž a než si zaběháš, počkám na tebe při západu slunce s lahví červenýho. Pro svoje hosty by se roztrhal.

Podobně působili i ostatní Fařani. Cizince maj rádi, chybí francouzská zkoumavost v pohledu. Sympatický jsou i nefrancouzský ceny. A jednoduchost. Bez ironie. Největší dilema, co musí běžnej Fařan v životě řešit je, jestli si dá večer dorádu, nebo bacalau. Vůbec si nedokážu představit, co to s nima udělá, když do výběru přibudou v srpnu sardinky. Je tu jeden kostel, jedny hradby a jedna dobrá restaurace. Pro nerozhodný lidi ideální dovolená.

A pak jediná solidní společnost, co vozí lidi na Ilha Deserta. Samozřejmě ji spoluzakládal Toni. Zebří přívoz! Proč zebří? Abyste si to pamatovali. Logický. I na Ilha Deserta je sympatický, že tam podobně jako ve Faru, nic neni. No paparazzi! Lákal nás Tony. Upřesnily jsme, že ještě tak slavný nejsme. On zas upřesnil, že nevtipkuje, že se tam jezděj ukrejvat celebrity a evropský královský rodiny, někdy nahý (ty první). Běžný lidi si prej někdy stěžujou, že na ostrově nic neni. Ilha Deserta. Zvláštní…

Klid, blízkost přírodě a nekonečně dlouhý liduprázdný pláže (jako fakt!:)) se daj najít i na druhý straně Fara – na Praia de Faro, kam sem vyrazila na kole přes saliny, než přijela Clara.

Před polednem se můžete s místníma rybářema zapojit do sbírání mušlí. Odpoledne si zas užívat klidu na pláži, kterej vyrušej jen dva plavčíci na skůtru. Slečno, jsou velký vlny, takže pokud se chcete koupat, tak se teď svlíkněte a my vás budem pozorovat. Ehm… děkuju, asi to pro tentokrát oželim…

Na tomhle ostrově prej jednou zaparkoval se svojí helikoptérou Abramovič a jestli by to tam nemoh koupit. Nemohl! Praha, Paříž, velkoměsta, to mi je u zadku, já vidim krásu hlavně v přírodě, a tý jsem tady na dosah. Albufeira, Lagos začínaj rozkrádat boháči a dělaj si tam svoje golfový hřiště, ale nic tomu nevracej, tak ať si trhnou. Faro nikomu nedáme. Rozčiluje se Tony, když jdeme společně na večeři. Při procházce městem nás pak seznámí se všema svejma pravejma i nepravejma bratrancema. A tady je bar 50 cent, bejval to přístavní bordel, jenže jak tam měli pivo za 50 centů, tak tam začli chodit studenti, no a teď je z toho studentskej klub.

Podobnejch historek má v rukávu milion, nevim, kolik z nich je pravdivejch, to už musíte posoudit sami, každopádně pozor, na tohle léto už je Tony celej zabukovanej:-)