Jak už jsem naznačovala, v práci je poměrně dost prostoru pro diskuze s kolegy. Fotbal se u mě vyčerpal rychle, a tak došlo na další témata. Třeba věk. Jedna z jednodušších kolegyň vytřeštila oči a zeptala se, jestli jsem děti nechala v Čechách a posílám jim peníze. Když se ukázalo, že hladové děti s hladovym manželem neběhaj po dvorku se slepicema, ale že prostě neexistujou, zahájil kolektiv akci hledá se manžel. Jsem prý vysoká. A navíc blondýna. Takže by to neměl bejt problém.
Nejdřív to schytal myč. Bohužel ne myč bjůkenen, ale myč oken. – Vypadá jako surfař, to je určitě tvůj styl! Vykřikla asi tak metr od něj kolegyně. – Aha, takže tohle je tvůj styl?? Propíchnul mě pohledem šéf, kterej by se sám nejspíš rád pasoval do role manžela. – Já já.. eeee.. nevim, jo je celkem sympatickej. Snažila jsem se utnout rozhovor. – Aha, takže tohle je tvůj styl! Zopakoval důrazně šéf a šel dělat rozpis. Příští měsíc mam nejhorší směny, co jsem zatím měla.
Druhej šéf už naštěstí manžel je, jakože teda ne můj, chápete. A tak jsem ho jednou poprosila, jestli bych si nemohla odběhnout z práce na českej konzulát na tradiční setkání nad koláčem galette des rois. – Na chvíli? Je na čase najít si manžela, dám ti celej den volno, ale bez konzula se nevracej, to je výborná partie!
Radost z volnýho dne se mísila s tíhou zodpovědnosti. O konzulovi jsem neměla žádný informace, tak jsem aspoň svědomitě zašla do hmka a koupila si univerzální růžový lak na nehty. A protože jsme na blogu, a každej blog by měl bejt trochu o kosmetice, nezůstanu jen u laku na nehty. Určitě vás bude zajímat, že jsem zvolila decentní líčení, takže jako bez rtěnky, chápete, abych byla nenápadná.
Konzulát je pěkná vilka s bazénem v kopci pod katedrálou Bonne mere. Zatím si to manželství umim představit, říkala jsem si stoupajíc vstříc česko-francouzskýmu kroužku. Navíc můžu do budoucího svazku ve vilce přispět jednim kvalitnim myčem oken, že jo…
Brzo se ale ukázalo, že zájemců, respektive zájemkyň, o manželství je mnohem víc. Dvacítka žen. Vysoké. Blondýny. Ajajaj. Námluvy jsme si zpříjemňovaly zábavou: řekni celej svůj život za dvě minuty. Výtvarnice. Učitelky. Starousedlíci. Nově příchozí. Na Erasmu. I na mateřské. Snědly jsme galette des rois a zapěly Tři krále. Na všechno dohlížel ze zdi Zeman, snad aby zas nechyběl nějakej velvyslanec…
Nechyběl. S vážnou tváří pan konzul maskoval svůj zájem o moje univerzálně růžové nehty tím, že si fotil selfíčka s důležitějšími členy osazenstva. Decentní líčení se vyplatilo. Byla jsem nenápadná. Tak, že na konci málem nenašel ruku ke stisku. Přece jen sme na sebe ale mrkli. A jako potenciální manželé si nemuseli nic víc říkat. Bylo to fajn, ale manželství zatím odložíme. Rozdílnost povah, věků, příjmů… a bůhví, jestli vůbec fandí OMku.
Teď už se jen bojim, co se stane, až tohle fiasko oznámim v práci. Když to nevyšlo s myčem, ani s konzulem, čekám, že příště dojde na fotbalisty…
bujabéza 