Jednu z nejstarších čtvrtí Marseille, Le Panier, už si jde dneska jen těžko představit bez všudypřítomných květináčů. Na zemi, na zápraží i v oknech. Přitom ještě před pěti lety to tu vypadalo úplně jinak. Přístavní omšelá čtvrť, kdysi nechvalně proslavená působením korsických mafií, chátrala a nedokázala využít svůj potenciál lokality v centru a jižanské přímořské atmosféry.
Genius loci úzkých uliček a atypických bytů si, jak už to tak bývá, časem oblíbili umělci a věci se pomalu začaly dávat do pohybu. A pak se před čtyřmi lety nastěhovala Dominique.
Přistěhovalkyni z ,,čistší“ Bretagne nedala marseillská špína a absence parků ve městě spát. A tak se jednoho dne rozhodla, že si svůj vchod zvelebí dvěma velkými květináči se zelení. Druhý den zaťukali dva sousedi, jestli by nápad nemohli okopírovat. Ze dvou byli čtyři a ze čtyř dvanáct. Po známých sesbírali materiál a po domluvě s místní knihovnou uspořádali první sázecí den. Cíl: zútulnit vchod do knihovny a okolí. Z šedé ulice byla podvečer oáza klidu. Spokojení se svou prací se účastníci rozešli a s pozdravem ,,à la prochaine“ šli klidně spát.
Ráno přišel šok. ,,Všechno bylo pryč, květináče po zemi, kytky vytrhaný a rozdupaný.“ A tak se to opakovalo i při dalších sázecích dnech v průběhu následujících dvou let. ,,Desítky let se tu nic nedělo, Marseillani jsou navíc hrdí na svou identitu, tak si představte, že najednou přijdou cizáci a začnou s pro ně nepochopitelnou aktivitou. Samozřejmě nás to šíleně demotivovalo, ale rozhodli jsme se vytrvat.“
S přibývajícími nepřáteli ale rostla i členská základna. Dnes čítá kolem 200 různě aktivních členů. Nově příchozí pořád převažujou nad starousedlíky. Aktivity sjednotily spolky Jardinons au Panier a Les fées vertes. ,,Původně jsem měla čistě estetický záměr, aby to tu bylo hezčí, ze sázecích dnů se ale začaly stávat happeningy, někdo přišel s aktivitami pro děti, jinej upekl koláč. Sázení kytek najednou dostalo společenský rozměr, což jsem vůbec nečekala,“ říká Dominique. O tom, že je jednou z hlavních postav místního společenského dění, svědčí i to, že nás během rozhovoru na terásce kavárny v Panier co pět minut někdo vyruší. Probírá se zdraví, psi i datum další akce.
Pohodovou odpolední atmosféru vyruší až zvuk brzd a hlasitá hudba z autorádia. – A je tu. – Kdo? – Zlej soused! Pravidelně vytrhává květiny z jejích záhonků. Mezi sousedy šíří fámy, že si chce Dominique na sázení namastit kapsu. Zeleň podle něj významně zvyšuje ceny realit. Je pak s podivem, že si sám před svůj dům nezasadí… Nezbylo by pak ale zřejmě místo pro auto, které v dané ulici vůbec nemá co dělat.
Rozmáhajících se aktivit, nejspíš i na základě podnětůsousedů, si brzo všimla i radnice. A brzo byl na stole dokument Charte de végétalisation. Dominique uznává, že nějaký rámec je potřeba, nicméně nařízení typu, že květináč musí být umístěný tak, aby do něj nespadli turisté, jí přijdou trochu moc. Podobná ustanovení každopádně vydávají všechna velká města. Jinde místo omezování, motivují. V Rennes, kde dřív bydlela, dokonce radnice nabídla zaplatit práce každému, kdo by si chtěl před vchodem vyrobit třeba držák na květináč, organizace pro životní prostředí zase zadarmo dodávala sazenice. ,,Když jsem se tam byla teď podívat, překvapilo mě, jak málo to lidi využívají.“ Evidentně i tady platí, že zakázaný květináč stejně chutná nejlíp.
Proto si Dominique nic nedělá z toho, že občas musí chodit vysvětlovat svoje podezřelé aktivity na radnici. Kontakty s úředníky už taky nesou svoje plody. Radnice se rozhodla ve čtvrti zřídit komunitní zahradu. Oficiální, kterou bude mít pod kontrolou. A o radu si přišli požádat koho jiného než právě Dominique.
Kromě zahrady Dominique těší i to, že se jejími aktivitami inspirovaly i další čtvrti (osobně doporučuju hlavně Rue de l´arc nedaleko tržiště Noailles, na fotce vidíte, že to vzali ve velkým), byť to sama nepřizná. ,,Víte co, když máte nápad, má ho ve stejnou chvíli další milion lidí, nicméně pokud to poprvé viděli právě u mě, o to mám větší radost.“
Do budoucna by si přála, aby někdo převzal vedoucí otěže zahrádkářské komunity. Sama totiž zároveň provozuje svůj ateliér, kde vyrábí síťovky, šperky a látky. A tomu se chce ještě nějakou dobu věnovat. ,,Zažila jsem tu nevraživost, vyhrožování, závist, ale v Marseille chci zůstat. Podívejte se kolem sebe, co jsme během pár let dokázali. Je nám tu dobře a ostatní, ať zkusí pochopit, že změna nemusí být vždycky jen špatná.“
A tak nezbývá než to uzavřít pozdravem z mailu od Dominique: Ať máte jen ty barevný myšlenky! (hehe)
bujabéza 