Jean-Claude Izzo: Le soleil des mourants

(recenze pro iliteratura.cz) Jméno Jean-Claude Izzo je u nás spojené především s takzvanou marseilleskou detektivní trilogií (v českém překladu zatím vyšly dva díly, Totální chaosChourmo). Díky ní je často označován za jednoho z hlavních představitelů proudu neo-polar. Tento rodák z Marseille totiž v detektivce kromě kriminální zápletky vždy rozvádí i existenciální nebo sociální otázky, což jsou témata, jež dominují i jeho poslednímu, melancholickému románu Le soleil des mourants (Slunce umírajících), který vydal rok před smrtí.

Izzo, syn italského barmana a španělské švadleny, vyrůstal v chudých čtvrtích poválečné Marseille. Nejspíš už tady se začalo formovat jeho levicové smýšlení. Ve dvaceti letech se začíná angažovat v politice. Vstupuje do komunistické strany a politické angažmá spojí s láskou k psaní jako šéfredaktor levicového deníku La Marseillaise. V 70. letech opouští stranu i rodné město. Veřejnost se o něm znovu dozví v 90. letech. Izzo se vrací na scénu se zmiňovanou trilogií s hlavní postavou komisaře Fabia Montaleho a slaví obrovský úspěch. Knihy se dočkaly i nepříliš ceněného televizního zpracování s Alainem Delonem. Izzo píše i básně a připravuje román Les Marins Perdus (Ztracení námořníci). Na sklonku tisíciletí se vrací do Provence a Marseille, kde ještě stihne napsat román Le soleil des mourants. Smrt v názvu knihy však brzy dostihne i jeho. V roce 2000 umírá na rakovinu.

Jean-Claude Izzo uvádí, že ho ke knize Le soleil des mourants inspirovaly reportáže a články o bezdomovcích. Hlavní linií je příběh jednoho z nich, Rica. Rozvod. Odstřižení od syna. Ulice. Zima. Bída. Klasický scénář. Nejen jeho, ale i dalších tuláků, s nimiž bloumá pařížskými ulicemi i tunely metra. Právě tam jednoho dne zemře jeden z jeho nejlepších pouličních přátel. V metru. V místě, kde denně chodí tisíce lidí. Přesto sám. Pro Rica je to znamení, že musí Paříž co nejrychleji opustit a vyrazit na pouť do Marseille. ,,Za sluncem, pod nímž jsou všechny problémy menší“ i za obrazem krásné Ley, dávné milenky a múzy, s níž tam kdysi strávil těch málo světlých dní svého života.

Příběh je prostý, plyne pomalu, a přesto je silný. Izzo vypráví o Ricovi ve třetí osobě. Jako by chtěl poukázat na univerzální platnost příběhu. Jednoduché věty podtrhují monotónnost života na ulici. Jídlo, spaní, počasí. K vyjádření základních situací stačí málo, Izzo tak ale činí s neuvěřitelnou přesností a věrohodností. Dokáže u čtenářů vyvolat širokou škálu pocitů. K emocím postav se často dostává přes dokonalý popis situace, například když Rica opakovaně vyhazují z vlaku, protože nemá lístek. Přítomnost se průběžně prolíná se vzpomínkami, jako by život bezdomovců plynul v bezčasí, kdy už není jasné, co je přítomnost a co minulost, o budoucnosti nemluvě. Onu univerzální časovou i prostorovou platnost umocňují i citáty, jakési životní pravdy, na začátku každé kapitoly („Vzpomínky jsou dobré jen k pláči. Ani láska někdy nic nevyřeší“).

Podobně jako v každém putovním příběhu, i Rico se po cestě setkává s nejrůznějšími postavami. Mezi nejvýraznější patří bosenská prostitutka Mirjanna a alžírský chlapec Abdou. Oba jsou uprchlíci, v cizím prostředí hledají naději a lásku, podobně jako Rico. „Les mourants“, umírající, skomírající lidé na okraji společnosti, kteří přišli o všechno, přesto se ještě nevzdali svých snů. Zejména Abdou, jenž v poslední části knihy přebírá vyprávění. Rica považuje za svého „staršího bratra“. A sám se mu naopak snaží být mladou energií, která už ale přichází moc pozdě…

Kromě postav hraje v románu nemenší roli prostředí. Ať už anonymní Paříž, nebo slunečná Marseille. Marseille jako město, které je na půl cesty mezi sluncem a tragédií. Město, do něhož připlouvají lidé s vidinou lepšího života, která se ne vždy naplní. Město na břehu moře, které jeden den uklidňuje, zatímco jiný den nabízí jenom nekonečnou beznaděj.

Le Soleil des Mourants je smutná kniha. Život v Izzově podání rozhodně není jednoduchý, přesto i v mizérii může na chvíli vysvitnout slunce. Ať už při setkání se spřízněnou duší, zpívání, nebo získání kousku jídla. Rico z tohoto příběhu může být klidně Karel nebo Juan z trochu jiného místa, ale stejného prostředí a s podobným osudem. Le soleil des mourants je univerzálně platný příběh o lidech na okraji společnosti. Nesnaží se pro ně najít řešení, ale poměrně přesně popisuje, jak se cítí a jaké situace každodenně zažívají. Být na dně je pořád a všude stejné. Příběh proto neztratil nic na aktuálnosti ani po šestnácti letech. V době, kdy se Středozemní moře znovu stává místem, kde se mnoho uprchlíků ocitá na složité cestě podobně jako Rico, není od věci si připomenout, co takový život obnáší.

 


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s