V Perpignanu funguje jedna výborná past na turisty. Autobusy za 1 euro po celým departementu Pyrenées Orientales. Na lep jsem se chytla i já a druhej den už to mastila do Banyuls sur Mer na pobřeží nedaleko španělskejch hranic.
Naštěstí jsem nevěděla, že tam je akvárium sorbonský univerzity a mohla rovnou vyrazit. Ztratit jsem se dokázala okamžitě, i bez všudypřítomně nabízený degustation gratuite du vin. Pohltily mě vinice, a tak jsem jen pro jistotu za sebe odhazovala kuličky vína.
Krajina suchá tak, že se nedalo nepřemýšlet o případným požáru. Instinktivně jsem se proto blížila k moři a vida. Konečně žlutej proužek alias Sentier du littoral (někdy taky Sentier des Douaniers).
Turistická trasa s turistickýma cedulema. Zde Alfred Nobel testoval dynamit. Koukám na pláž a říkám si, že tady bych taky dokázala testovat v podstatě cokoliv.
Až pak mi došlo, že se to vztahuje spíš k pohledu nalevo.
Pro milovníky dynamitu: továrna v Paulilles fungovala od francouzsko-pruský války 1870-1984. Pracovalo v ní 300 dělníků a ročně vyrobili 4 tisíce tun dynamitu. Párkrát to tam za tu dobu pěkně bouchlo, co vám budu povídat. Po zavření továrny z toho chtěl nějakej developer udělat oceanárium (nevíte někdo, proč se ze všeho vždycky má dělat oceanárium??), nakonec ale zvítězila oprava, a tak je z toho pěkný muzeum s pěknýma záchodama.
Když si před cestou pětkrát přečtete, ať nepodceňujete zásoby vody, je jasný, že první, kdo je podcení, budete vy. Abych to trochu zdramatizovala, málem jsem umřela žízní, dokud jsem se na Cap Bear nedoplazila do jediný obydlený rezidence. Rezidence doslova. Partička zbohatlých francouzských důchodců tam zrovna pořádala snobskej nedělní dýchánek a z dálky na mě mávala skleničkama: My máme jenom vínooo a slanou vodůůů! Pak se jedna paní slitovala. Odkud ty seš? – Z Čech. – No jo, ti Češi.. Pohladila mě po hlavě a natočila plnou láhev.
O další zastávce Port Vendres dokážu říct jen to, že tam maj pěkný lampy a pěknou rybárnu mimo finanční možnosti kustodů.
A pak už zbejval jen jeden kopec a jedna skála do vysněný stanice Collioure. Příjemný městečko, o kterým moji ubytovatelé říkali, že je snad ještě hezčí než Cassis. Praktický na něm je, že se v celým centru dá koupat a kde neni pláž, nabízí se příjemnej ochoz na posezení. Skoro odevšud je výhled na kostel s atypickou věží.
A když se vám poštěstí jako mně, stihnete i akci Petit déjeuner sur l´herbe, kdy se jedna ulice celá pokryje trávou a místní alternativa se vyvalí na židličky před svýma galeriema.
Španělská pohodová atmosféra ale brzy vzala za svý, když jsem vyrazila na francouzskej autobus. Sice stojí jedno euro, ale v neděli odpoledne bůhví proč vypravujou jen jeden zpáteční. Slušně jsem pustila všechny lidi před sebe, až řidič těsně přede mnou zavřel dveře a nechal mě a dalších deset lidí beze slova stát na ulici. A tak jsem nakonec zpátky jela vlakem, kde ale vůbec nechodil průvodčí čili to bylo aspoň zadarmo. Ale stejně mě tak nějak po česku hrozně štvalo, že ten autobus je tak levnej, protože jsem v podstatě touhle jízdou načerno ušetřila jen jedno blbý euro.
A i přes závěrečnou prekérii jsem nakonec ráda, že pokus vyhodit tohle katalánský pobřeží do vzduchu se tenkrát Alfredovi z lehátka na pláži nepovedl.
