Perpiňan. Hezký slovo, který ve mně vždycky evokovalo něco srandovního. Z Marseille tam navíc jezdí příjemnej levnej Oui bus, a tak jsem si řekla, že se na tu srandu zajedu podívat. Navíc když se tam zrovna koná mezinárodní festival fotožurnalistiky Visa pour l´image.
Blízkost španělskejch hranic je znát hned po výstupu z autobusu. Francouzsko-katalánský dvojjazyčný nápisy, červeno-žlutej design, z oken zvuk španělskejch kytar (nekecám) a do centra se jde jak jinak než pasáží Salvádora Dalího (o místním nádraží mimochodem tvrdil, že je to střed světa).
A všechno se zdá tak nějak katalánsky trhlý, třeba na hlavní třídě z nádraží je zhruba 200 značek jednosměrek.
Nasávám tak katalánskou atmosféru a začnu si říkat, že tý červený a žlutý kolem mě je přece jen nějak moc. Vlajky, šály, trička. A za mnou bojovný krok. Otočím se na napružený pár v letech: Kam jdete? – Protestovat, nechceme být Okcitánie! – Cože? – My jsme Katalánci, co nám je do Okcitánie, je čas říct politikům, aby začali jednat. Křičeli na celou ulici a začali vysvětlovat, že v rámci loňskýho slučování regionů se z jejich Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées stal jeden z velkejch 13 novejch regionů Francie (původně jich bylo 22) – Occitanie s podtitulem Pyrénées Méditerranée, což se jim nelíbí. A chtěli by přinejmenším dodat Pays Catalan. Protestama aspoň plánujou zvrátit konečný posvěcení soudem, který má přijít 1. října.
Těšila jsem se, že si trochu zaprotestuju za samostatný Katalánsko, ale nakonec jsem vzala zavděk i týhle menší demonstraci za změnu jména. Nálepky Oui au pays catalan a skáčková dechovka. Některý červenožluťáci už sice katalánsky neuměj, to spíš jejich rodiče a předci, ale tradice si vzít nenechají. Jsou sví a na svůj region patřičně hrdí. Nazítří navíc slaví svůj La Díada. 11. září, kdy si připomínají stejný den roku 1714, kdy španělská vojska dobyla Barcelonu.
Čekání na hostitelku využiju k prohlídce města, hlavně okolí kanálu a brány Castillet.
Byt je trochu dál, v klidný univerzitní čtvti. Emma a její přítel jsou na airbnb nováčci, a tak vzdálenost do centra kompenzují neuvěřitelnou laskavostí. Večer mě dokonce dovezou autem přímo k branám festivalu Visa. Festival fotožurnalistiky se koná už po 28. a nedá se přehlídnout.
Perpignanská press photo se vystavuje na několika místech, takže se člověk zároveň podívá i do krásnejch prostor. Jeden z klášterů připomínal i Czech press Klementinum.
Fotky klasicky pressphotový, přesto silný a zajímavý. Nejvíc mě zaujala série Echapper a Daech. Stojí za ní fotograf Frédéric Lafargue, kterej zachytil únik před Islámským státem z neuvěřitelný blízkosti. Ale zpátky do Perpignanu.
Jak říkala Emma, na Perpignan se trochu zapomíná. Je tu vysoká nezaměstnanost, velký sociální rozdíly, cikánská čtvrť a nemálo přistěhovalců, což nahrává Front National. Zároveň tu ale maj klídek, dobrý víno a moře a hory na dosah. A odnedávna taky TGV do Barcelony. Perpignan proto na využití svýho potenciálu nejspíš ještě čeká. Já po prvním dni jednoznačně říkám, že týhle pays catalan zatím dávám velký OUI.
bujabéza 