bujabéza

Možná byste se chtěli zasmát pár fórkům z muzea. Tentokrát ale bacha, přátelé. Kustodkou měsíce zatím nejsem, nicméně už jsem si u návštěvníků vysloužila přezdívku madame policier. Nejenom, že zakazuju focení obrazů, ale navíc umím bejt taky pěkně drsná. Proto vám tentokrát řeknu pár drsnějších historek, ne-li muzejních tragédií.

Osobní tragédii představuje snad každej předmět ve ztrátách a nálezech. Občanky, autíčka, kšiltovky. Váleček zatím jednoznačně vede.

Neztrácejí se jen věci, ale i lidi. Třeba Číňani. Mise: ulov Wanga. A tak jsme jeden den místo pokémonů lovili všechny Číňany a ptali se jich, jestli neznaj nějakýho Wanga. Čili zhruba jako běhat po Praze a ptát se, jestli někdo nezná nějakýho Nováka.

Poměrně zapeklitý jsou ztracený manželky. Člověk nikdy neví, jestli nezmizely záměrně. Jeden dědek hledal tu svoji půl dne. – Jak vypadala? – 165 cm, 55 let. – Dobře, takže jako půlka návštěvnic muzea. Neměla něco výrazného? – Ne, nic výrazného. Dědek byl neposeda, tu odbíhal k autu, tu ke kiosku. A tak půlka kustodů honila dědka a půlka manželku. Hodinu před zavíračkou nám ji přišel slavnostně ukázat. Měla velké brýle a svítivě červenou tašku. Ale jinak nic výrazného.

Tragickou kapitolou samou pro sebe je kniha stížností. Pořád pátrám po motivaci lidí, co jdou až k recepci, vyžádají si knihu a pak tam kapitálkami napíšou: NIC TU NENÍ! Naštvat dokáže i ochrankou zabavený nožík. Jak si mám bez něj asi udělat piknik? V muzeu…  Ještě větší zábava je s angličtinou. I DON T KNOW WHERE IS THE EXPEDITION. Pořád na sever a jednou na ten pól možná dojdete…

Návštěvníci děsí nás a my zase je. Jednou jsem se v galerii probrala z dlouhého zamyšlení a otočila hlavou. Paní vedle mě málem dostala infarkt: Panebože, já myslela, že jste socha! Z každého kustoda se jednoho dne začne stávat exponát.

Nutno podotknout, že celkem slušivej exponát. Napomáhaj tomu dva modely, co fasujeme. Letní, tomu pracovně říkám otazníček.

A zimní spacáček.

Otazníček je fajn, protože znamená, že nejste v sále, kde je asi mínus patnáct. Nicméně otazníček působí i mimo muzeum, takže když jdete na oběd, lidi venku se vás neváhají ptát na cokoliv, podotýkám vážně cokoliv. Spacáček mam ráda hlavně po ránu. Stačí se trochu zavrtat do týhle příjemný péřovky a člověk může pokračovat v klimbání. Pohoda však končí s příchodem prvních vtipálků. Kde máte čepici? A co lyže? Letos dobrý?

Ale teď jedna vážná tragédie. Měli jsme už i sebevraždu. Na základě soukromého vyšetřování jsem dospěla k názoru, že není náhoda, že se stala poblíž sálu, kde jeden marseillskej návrhář představuje svoji novou módní kolekci. Temný sál, kde na oběšencích visí černý krajkový modely za tónů opery postupně se měnící v úúúúú úúú íííí úúúúú. Když jste tam sami, atmosféru dokáže podpořit i divnej týpek s ledvinkou, co se vynoří ze tmy  a asi z pěticentimetrový vzdálenosti vám skřípavým hlasem říká: A nebojíte se tady takhle sama?

Není divu, že se z podobných situací může leckterej kustod i zbláznit. Zatím se to stalo jednomu. Vylejval si lásku a nenávist ke kolegům i návštěvníkům do deníčku, který jednoho dne ztratil. A pak ho popadla paranoia, že to všichni četli, a tak se radši zbláznil a už nepřišel.

A tak mě napadá, jestli je to psaní o práci dobrej nápad… uvidíme příště:)