Je to takovej klasickej příběh dneška. Dokonce má svůj hashtag. Make Europe a Better Plate. Tři mladý lidi se rozhodli dělat něco jinýho, než bylo původně v plánu studií i rodičů. S pojízdnou kuchyní Kitchen on the Run momentálně končí víc než dvouměsíční cestu po pěti evropských městech. A můžou být spokojení. K jejich dřevěným stolům zasedly stovky lidí všech národností i náboženství, aby sdílely to, co máme všichni společný – jídlo.
Všechno začalo kde jinde než v Berlíně. Socioložka Rabea a kulturní manažerka Jule se při škole potkávaly u mezinárodních večeří mezi Erasmáky. V roce 2013 hodovaly s jistým Andim a zrodil se nápad. Proč neudělat ze společného jídla prostředek, jak sblížit kultury, které se v Evropě potkávají, ale zatím se moc nechápou.
Nápad by asi zůstal jen nápadem, kdyby ho trojice loni nepřihlásila do soutěže Advocate Europe Idea Challenge. Z 600 projektů zaujali nejvíc a získali neuvěřitelnou odměnu 50 000 eur, k nimž přidali ještě pár drobných z crowdfundingu. S penězi už byla cesta k realizaci o poznání snazší. Zatímco pilovali plán, studenti architektury z berlínské technické univerzity sestavovali skládací putovní kontejner na cestu Evropou.
Na cestu, kterou často míří i uprchlíci z jihu na sever. Bari, Marseille, Duisburg, Deventer, Goteborg. Kitchen on the Run jsem zastihla v Marseille, kde zakotvila na zaprášeném dvorku ve čtvrti Belle de Mai, podle statistik jedné z nejchudších v Evropě.
O tom, že přijede ,,nějaká kuchyně pro uprchlíky“ se šuškalo v marseillských kuloárech několik dní předem. Po získání internetového odkazu bylo třeba vybrat den a zaškrtnout, jestli chceme být hostitel nebo host. Vybrala jsem hosta a přihlásila se hned na druhý den. Akademická čtvrthodinka v Marseille znamená, že jste na místě stejně o hodinu dřív než ostatní. Německou francouzštinou mě přivítala usměvavá Jule. V kulisách čisté dřevěné kuchyně s úhlednými vázičkami na stolech vypadala jako z reklamy na Tescomu.
Jsou zvědaví, protože je to teprve druhý den. V předchozí Bari rozjezd chvíli trval, nakonec se málem nevešli do parku. V Marseille bude vařit Gagny z Mali. Je to profík, co si založil vlastní business. Nedaleko odsud kuchtí domácí africká jídla, která rozváží po firmách. Dneska připraví kuře na zelenině s rýží. Suroviny nakoupili spolu s trojicí z Kitchen on the Run během dne. Všechno za peníze z projektu.
Postupně se trousí další účastníci. Umělecký páreček, dobrovolníci z francouzsko-německé neziskovky, postarší paní z muzea, dva Súdánci, čtveřice z Mali, Senegalec i Alžířanka. Na začátku nás čeká nepříjemné seznamovací kolečko, při kterém ze sebe běžně děláte někoho lepšího, než jste. Tady ale naštěstí nemusíme říkat, co děláme, jen odkud jsme a co jíme při rodinných sešlostech. Na spontánní odpovědi jsem špatná a tak ze mě jen vypadlo: kuře s bramborem. Afričani se zasmáli, že mají kuře taky rádi.
Podle krájení mrkve, rajčat či cibule se vytvářejí nahodilé skupinky. Mluvíme hlavně o jídlech a …o telefonech. Móda fotit si jídlo je univerzální, a tak porovnáváme, kdo má lepší fotky. Od lehčího předkrmu přecházíme k hlavnímu tematickému chodu. Práce, rodina, život.
Povídám si hlavně s Malouem. Vystudoval sociologii, ale s tou by se doma asi těžko uplatnil. A tak vyrazil do světa. Ve Francii je osm měsíců, zatím bez práce, ale rád. Předtím byl chvíli v Libyi, kde se setkal s neskutečným rasismem. Nikdy jsem o arabsko-černošskym rasismu moc nepřemýšlela, a tak mě jeho historky poměrně překvapily. Počítá s tím, že pokud ve Francii sežene práci, bude nejspíš dělat vyhazovače nebo prodávat ve večerce, časem by se chtěl přece jen vrátit k sociologii. Většina ostatních přišla do Marseille proto, že už tu byl někdo z rodiny. Aspoň s bydlením proto nemají problém, pokud se dá bydlení v šesti a víc lidech považovat jako ,,bezproblémový.“
Nebyla by to Marseille, aby trochu nezafoukal mistrálek. Jule začne stahovat rolety. Pořád se směje a snaží se prohodit pár slov s každým z účastníků. Přesto je na ní znát únava. Mají služby po dvou, jeden má vždycky volno. Občas je doplní kameraman a novinářka, kteří celou cestu dokumentují. Nejnáročnější bylo kontaktovat místní neziskovky a motivovat je, aby zvaly hosty a dál šířily informaci. Navíc v komunitách, kde přístup k internetu není samozřejmostí. Někdy už jsou tak unavení, že ani nemají hlad, na druhou stranu ochutnali tolik jídel jako nikdy v životě a slyšeli stejně tolik příběhů. Nelitují ani vteřiny.
Gagnyho kuřata už jsou pěkně nahřátá, zbývá jen dezert. Tentokrát francouzský. Pain perdu. V tu chvíli už jsme všichni v kontejneru kámoši a tak namáčíme chleby ve smetanovo-vajíčkové směsi a vesele smažíme na pánvičce. Tři hodiny jsou ale tři hodiny všude na světě. Po dlouhých přípravách už umíráme hlady. Konečně zasedáme ke stolu. Po Gagnyho specialitě se jen zapráší. Stejně jako po ztracených chlebech.
A teď pozor, přichází závěrečný oslí můstek! Protože ztratit se může nejen chleba, ale taky každý z nás. Třeba proto, že není ve své zemi, proto, že neví, co ho dál čeká, anebo je to ten z toho párečku umělců, co nemůže pohnout se svým uměleckým dílem. Ono je to vlastně jedno. Jasně, že ten kontejner je jen teď a tady. Jasně, že nepředstavuje reprezentativní vzorek a přijdou do něj nejspíš lidi, co mají hranici tolerance a respektu posunutou o trochu výš. A jasně, že pro některé z místních je to jen jeden ze super cool zajímavých večerů jejich společenského života. Jenže pro uprchlíky to může být jediný večer, kdy nějaký program měli. A možná jediný večer, kdy se jich někdo na něco ptal, kdy se o ně někdo zajímal. A třeba na něj budou vzpomínat ještě týdny. A už jen proto to podle mě smysl má. Navíc si myslím, že na něj budou vzpomínat nejen oni…
Ale abych nekončila tak pateticky, kromě dobrých pocitů zbude po večeři dost nádobí, které se pak musí společně umejt, což je ta horší část, ale za to nakonec dostanete pěknou tašku a můžete se zvěčnit na zdi! No jo, německej projekt no, Francouzi můžou závidět:)
bujabéza 