(napsáno pro Lógr) Na konci roku 2014 málem zanikl, po událostech v Charlie Hebdo mu počet čtenářů dvakrát narostl. Satirický měsíčník Le Ravi kombinuje investigativní texty a kreslené vtipy a věří, že to je jeden ze způsobů, jak se postavit k tomu, co se děje – nejenom v jižní Francii. O tom, jak se mu to daří, víc řekne šéfredaktor Michel Gairaud.
Proč Ravi?
Ravi odkazuje na jednu z postav z tradičního provensálského betlému. Tady tak neříkáme betlému v náboženském smyslu, ale souboru typických postav, tradičních řemesel. A Ravi je postava, která má vždy vztyčené ruce k nebi. Je to takový obecní blb. Přišlo nám vtipné podle něj nazvat satirický měsíčník, protože tenhle prosťáček často říká věci, které se ostatní neodváží říci. Ravi ale také ve francouzštině znamená nadšený, potěšený, veselý, což odpovídá komické stránce časopisu.
Kdy časopis vznikl?
Teď slavíme šestnáctý rok. Vlastně ho nezaložili novináři. Spíš skupina čerstvých absolventů z různých oborů, sociologů nebo urbanistů, kteří měli potřebu nějak reagovat na to, co se děje ve veřejném prostoru a v místní politice. Byli frustrovaní, protože měli pocit, že regionální tisk nefunguje tak, jak má. Většina deníků je i dnes napojena na vedení měst a nikdy se kriticky nevymezuje proti jejich práci. A tak založili nejenom časopis, ale i asociaci, která pořádala veřejné debaty o svobodu tisku a podobně.
Od začátku jste zamýšleli časopis s ilustracemi?
To vzniklo náhodou, hodně k tomu přispělo setkání s novinářem, který vedl podobný satirický časopis Babazouk v Nice. Ten už ale zanikl, takže jsme tady teď v podstatě jediní, kdo podobnou věc dělá.
Zaručila vám tato jedinečnost přízeň čtenářů?
Popravdě jsme se na konci roku 2014 ocitli ve velkých finančních problémech. Nepřibývali nám čtenáři a málem jsme zbankrotovali. Dočasně jsme museli snížit počet stránek na šestnáct.
Jak jste se z toho dostali?
Myslím, že čtenáře hodně zmobilizovala hrozba, že bychom opravdu zanikli. Tento marketing samozřejmě nebyl cílený a nehodláme vyhlašovat bankrot každý rok. A pak nám v uvozovkách hodně pomohly události kolem Charlie Hebdo. Byl to takový efekt: Je suis nejen Charlie, ale Je suis také Ravi. Lidé si uvědomili, že svoboda projevu a tisku je velmi křehká a že je potřeba jednat, aby tyto noviny nezanikly. Od té doby nám počet čtenářů dvojnásobně narostl.
To znamená?
Teď jsme na nějakých 2000 až 2500 výtiscích měsíčně. Na rozdíl od politiků se nebojíme tato čísla zveřejnit… Distribuce probíhá jednak do trafik v regionu a potom po celé zemi formou předplatného. Nemáme přesné průzkumy, ale víme, že nás čtou na jedné straně šedesátníci, kteří jsou zvyklí na tradici těchto časopisů, a na druhé straně třicátníci, kteří se zajímají, co se kolem nich děje. Na webu nás sleduje asi 30 000 až 40 000 lidí měsíčně. Jsme taky na Facebooku, Twitteru a Instagramu. 
Takže po Charlie Hebdo převládla spíš motivace než strach?
Jak už jsem říkal, byli jsme v krizi a do toho se stalo tohle. Byl to šok, protože jsme hodně z nich znali osobně. Do toho k nám ale přicházeli lidé, nosili květiny, chtěli diskutovat. Otázku o tom, jestli skončíme, jsme si pokládali už předtím kvůli finančním problémům, ale pak když jsme viděli podporu od ostatních, tak jsme si řekli, že jdeme dál. Francie 21. století prochází krizí identity, narůstá extremismus, svobodný tisk potřebujeme. Potřebujeme kritický odstup, ale i lehkost.
Myslíš, že vás lidi kupují hlavně kvůli satiře?
Částečně, my totiž nejsme jen čistě satirický časopis. Děláme taky investigativní žurnalistiku v pravém slova smyslu. Každý měsíc máme jedno velké téma na čtyři stránky, kde se zabýváme problémy v regionální politice. Další články se také týkají veřejného života, ať už vzdělávání, ekologie nebo kultury. Snažíme se dělat čistou žurnalistiku. Úplná objektivita podle nás neexistuje, ale myslím, že se nám daří zachovat si nezávislost na politických stranách i politicích. Prosazujeme také nové cesty v žurnalistice, například rubrikou kreslených reportáží, které jsou ještě stále poměrně unikátním žánrem.
U Charlie Hebdo se často mluví o tom, že některé vtipy už jsou za hranicí, máte nějaká tabu?
Tabu vyloženě nemáme, ale například u náboženství jsme určitě méně radikální než Charlie Hebdo nebo Canard Enchainé. Vždycky jsme byli solidární s Charlie Hebdo. Stejně jako oni si myslíme, že jako satirický plátek máme právo se vyjadřovat i k náboženství. Na druhou stranu si uvědomujeme, že ve Francii narůstá islamofobie. Proto jsme v tomto ohledu velmi ostražití a snažíme se nepublikovat články nebo vtipy, které by k této nenávisti mohli přispívat.
Snaží se vás nějak cenzurovat politici?
Znají nás a čtou. A jsou mezi nimi tací, pro které jsme velkým trnem v oku. Například pro Marion Maréchal Le Pen. Teď při regionálních volbách nás nechtěla pustit do sálu, kde měla tiskovou konferenci, přestože na to nemá právo. Jsme novináři jako všichni jiní. V místním radiu Grenouille zase pořádáme debaty s politiky. Třeba starosta Marseille se ale ještě nikdy neodvážil přijít. Za celou naši historii jsme měli čtyři soudní procesy, všechny jsme vyhráli. Nikomu neříkáme, koho má volit. Jen zveřejňujeme to, co zjistíme.
Jste nezávislí taky ohledně financování? Kdo platí Le Ravi?
V první řadě jsou to čtenáři. Neobešli bychom se ani bez dotací a podpor. Proto zároveň fungujeme jako asociace, která pořádá školení a přednášky na školách. Snažíme se taky o tzv. journalisme participatif, kdy náš novinář stráví měsíc v sociálně znevýhodněné čtvrti a s tamními obyvateli pracuje na tématech, která je trápí. Na tyto akce a speciální přílohy pak dostáváme granty. O jejich získání se ale musíme zasadit sami. Takže vlastně nejsme jen novináři, ale zastáváme všichni všechny pozice.
Kolik vás vlastně je?
Novinářů pět. K tomu máme asi desítku externích kreslířů, ti jsou placení od ilustrace. Mezi nejznámějšími můžu zmínit jména jako Ysope nebo Charmag. A vzhledem k tomu, že fungujeme jako asociace, nám pomáhá taky spousta dobrovolníků.
Jednu krizi jste překonali, co bude dál?
Budeme dál bojovat za náš časopis, ale snažíme se také rozvíjet síť médií, která dělají podobné věci jako my. Snažíme se propojovat asociace se stejnými zájmy po celé zemi. Před volbami jsme například dělali výměnu s podobným časopisem na severu Francie, kde měly extrémní strany taky vysoké preference. Zároveň se snažíme nezůstávat jen v regionu, ale být taky otevření světu. Jedním z našich projektů jsou proto reportáže z celého Středozemí, z Itálie, Alžírska a dalších. Chceme pracovat na tom, aby multikulturalita nebyla pro náš region problém, ale především příležitost.
bujabéza 