bujabéza

K tomuhle příspěvku bohužel nemam fotky (ilustrační foto je z jednoho zdejšího bizarního kulturního zážitku, naštěstí to nejsem já), ale je na čase trochu změnit tematickej soudek. Přestože soudek s božoléčkem byl samozřejmě výbornej. Takže už ani nevim, kdy to bylo, kdy jsem se rozhodla, že bych tu mohla dělat něco netradičního. Ne že by netradičních zážitků nebylo dost, ale tentokrát to mělo bejt jakože pozitivně netradiční. A tak jsem se ocitla na hodině zpěvu. Když už dělám hrozný plakáty, tak proč bych taky nemohla hrozně zpívat, že jo.

Říká se, že zpívat se naučí v podstatě každej. Takže jsem čekala, že na hodině zpěvu spíš budou ti, co se to ještě nenaučili. Na kurz zpívání k Julie chodí šestičlenná skupinka.  Tak jako před písemkou všichni tvrděj, že se neučili, a pak maj záhadně všichni jedničky, tak i tady mě všichni ujišťovali, ať se nebojim, že taky neuměj zpívat. Věřila jsem jim, dokud se nezačalo.

Už po chvíli bylo jasný, že to bude strašnej propadák. Začalo se rozezpíváním od nejhlubších a pak postupně do nejvyšších tónů. Zpívali jsme všichni společně, ale občas to Julie nechala někoho zopakovat samotnýho. Polilo mě horko, protože bylo jasný, že za chvíli dojde řada i na mě. Začala jsem bejt šíleně nervózní, a když řikám šíleně, tak myslim šíleně. Nerozesmálo mě ani to, že jsme akordy zpívali na slabiky MÍ-MÓ-ZA. Při postupování po stupnici na klavíru jsme měli dát znamení, kdyby to už na nás bylo moc vysoko nebo moc hluboko. Stejně jako na Facebooku občas omylem posílám symbol palců, i tady jsem dávala palec, tentokrát naschvál, jakože všecko v pohodě. Pak jsme dělali různý zpívánky nááá, nóóóó a nééé. Julie mě varovala, že u néé musíme zpívat e jako e a ne e jako e. Dala jsem zase palec jakože chápu, přestože jsem žádnej rozdíl mezi těma dvěma e neviděla. Moje palce začaly bejt za chvíli podezřelý, a tak se mě po každym akordu ptala, jestli to ještě dávám. Palec. Všecko v pohodě. Palec.

Už jsme byli v celkem vysoký poloze, když to prasklo. Kdo by to byl čekal, že mě napráší zpívací sousedka, co měla za sebou jen o hodinu víc než já: Ona nezpívá! Já ji neslyším! Byl to takovej ten okamžik jako ve filmu, kdy se zmrazí celej obraz, všichni zkameněj a se zděšenejma výrazama se dívaj jednim směrem. A ten směr jsem byla já. Chtěla jsem něco říct, ale došly mi argumenty. A tak jsem se jen zaculila jako uplně blbá cizinka, co přijde na hodinu zpěvu a nezpívá.

Vzpomněla jsem si na Marka, co si tancuje takzvaně v hlavě a představuje si, že přitom ve skutečnosti dělá na parketě třeskutý kreace, i na Backy, co na táboře taky vždycky jen otvírala pusu a dělala, že zpívá, a najednou jsem pro ně měla velký pochopení. Na svoji obhajobu musim říct, že jsem trochu zpívala, ale tak potichu, aby to nikdo neslyšel. Což se mimochodem báječně povedlo.

To nejhorší mělo teprve přijít. Julie nám rozdala texty pro všechny známý francouzský hitovky (jó, jasně, Starmánia, známe) a rozdělila sloky s tím, že každej budeme zpívat jednu na vystoupení před celou školou. Polilo mě ještě větší horko a začla sem protestovat, že to neznám, že to neumim, že neumim francouzsky a v den vystoupení už mam vlastně dost nabitej program. Ale nedalo se nic dělat, aspoň teď na zkoušku jsem to musela zazpívat. A opakuju, že jsem se už dlouho takhle šíleně nestyděla. Ale pak jsem zjistila, že písnička se jmenuje Quand on arrive en ville et v refrénu se zpívá, že všechno, co chceme, je bejt šťastný, než budem starý. A to mi přišlo jako dobrá myšlenka, navíc jsem nedávno přijela do města jako v názvu, tak jsem si řekla, že se hecnu (pro pobavení přidávám tu písničku).

Quand on arrive en ville

Šla jsem na další hodinu, dostala pochvalu, že ze mě místo ticha vyšel zvuk a ještě jsem s nima udělala deal, že na vystoupení teda půjdu, ale budu zpívat jen společnej refrén. To teda řeknu jenom vám, ale víte co je výhoda splečnýho refrénu? Že stačí jen otvírat pusu a vůbec nemusíte zpívat! To sem je převezla, co?:) A posílám francouzskýho Haberu, kterýho taky budeme zpívat, dobrej, ne?

Habera

Jo a perlička na závěr, na vystoupení, který je tuhle sobotu, si máme pořídit černý tričko, na který si namalujeme notičky, slibuju, že pokud to bude jen trochu možný, pořídim fotku. Audiozáznam asi nechám v utajení. Ale stejně byste toho na něm moc neslyšeli. Aspoň ode mě ne…

Mimochodem, chodí tam taky jedna černoška, která na závěr minulý hodiny vystřihla Chandelier prostě asi jako ty lidi, co se vůbec neučili, tak přeju příjemnej poslech aspoň jedný normální písničky:)

Chandelier