bujabéza

Dobře, nebudu to s Nashem dál natahovat. Nadešel čas. Tady je historka, nebo spíš horor o tom, jak jsme se s nim seznámily. Bylo to tak. Rozhodnutí, jestli jet nebo nejet do Francie krátce po útocích, navíc přes frankfurtský letiště, asi nebylo pro Aničku nejjednodušší. Nicméně statečně dorazila. Ten večer, co přijela, měl Darel narozeninovej večírek, tak to vypadalo na ideální příležitost se rozptýlit.

Anička si rychle vybalila věci a vyrazily jsme. Všude bylo nějak podezřele málo lidí. Ale ještě po cestě jsem ji ujišťovala, že se tady vůbec nebojim.  Tak si tak vykračujeme večerní Marseille, když se za náma ozývaj čím dál rychlejší kroky a někdo na nás mluví. Nevěnovaly jsme tomu pozornost, ale ten člověk začal bejt čim dál naléhavější. Nemyslete si, to ještě nebyl Nash. Tenhle kluk, co nám byl v patách, najednou začal zbrkle volat: Už jste to slyšeli? Právě někoho zabili v Marseille! Útočníci z Islámskýho státu a nejspíš teď ještě běhaj po městě! Nádraží je zavřený a co nevidět bude nejspíš další útok. Nejdřív jsme mu moc nevěřily, nebo nechtěly věřit, pak ale vypálil další argumenty. Koukněte se všude kolem, všude je zavřeno, všechny obchody a bary zavřely dřív a všichni se běželi schovat! Přejely jsme pohledem ty stažený rolety, prázdný tramvaje a koše nejspíš plný výbušnin. A začlo nám bejt pěkně ouzko. Divně pusto. Než jsme stačily položit další otázky, tenhle záhadnej židovskej posel za sebou zabouch dveře od domu a zmizel. Dobrák.

A tak jsme tam stály samy uprostřed prázdný ulice, už poměrně daleko od domova s myšlenkou, že nejspíš za rohem čeká terorista, co nás chce zapíchnout. Ještě byla naděje, že si to ten kluk vymyslel, tak jsme začaly zběsile googlovat. Bohužel vyskočilo pár zpráv, který jste možná zaregistrovali, že v Marseille ten večer fakt pobodali židovskýho učitele. V kombinaci s tim, co nám řekl tenhle vyplašenec, to prostě všecko vypadalo poměrně děsivě. Nakonec jsme jako nejpřijatelnější variantu vyhodnotily cestu na oslavu, aspoň tam budou další lidi. Podruhý ten večer jsem Aničku ujistila, tentokrát o tom, že spolubydlící je v pohodě a určitě nás zachrání. Jak moc v pohodě je, se ukázalo záhy. Tančil tam omotanej v boa z jehličí a ve třpytivě stříbrnym tričku a ze všeho nejvíc ho zrovna trápilo, že mu někde vypadl sáček s hulenim. Když jsem mu řekla o tom nádraží a zbytku, tak jen mávnul rukou, řek, že je to blbost a někam odtančil.

A tak jsme tam stály jak dvě hromádky neštěstí, když…. Když se nás ujal Nash! S vykulenýma očima jsme mu vyprávěly, co se nám stalo, načež to přešel se slovy: Hm, zajímavý, co si dáte k pití? Ani sklenička vína nám moc nepomohla a Anička dost pochopitelně vypadala, že se každou chvíli sebere a poletí domu. Naštěstí tu byly Nashovy výborný rady. Anna, are you scared? I see you are scared. Don ´t be scared! We are all scared! It´s normal. It´s Marseille. Tenhle argument už jsem tady taky párkrát slyšela a vždycky mi přijde výbornej. Na Nashovu obranu je třeba říct, že na to, že jsme vůbec nemluvily, tupě koukaly před sebe, případně za okno, jestli se neblíží teroristický komando, tak to s náma vydržel celkem dlouho. Navíc mu to asi přišlo tak zábavný, že nás chtěl hned druhej den vidět znova. Jinak je to DJ, co hraje občas na rádiu Žába. Je z Ghany a prej umí pět místních jazyků. Když jsme ho žádaly, ať nám s nima něco řekne, tak jen vycenil bílý zuby a řek, že si zrovna nemůže vzpomenout.

Nicméně ten večer jsme moc neměly párty náladu, a tak nás Nash aspoň doprovodil na taxík. Potřetí za ten večer jsem vyprávěla taxikářovi, co se nám stalo a že to je teda hustý. Přeladil stanici, řek, že tam nic neřikaj a mávnul rukou. C´est Marseille. Naštěstí jsme se z toho pak nějak vyspaly, navíc se ukázalo, že to vlastně nebylo zas tak žhavý, takže až do posledního dne bylo všecko v pohodě. Jako důkaz přikládám pár těžce pohodovejch fotek.

Jak už jsem psala, s Nashem jsme pak taky byly ve Friche na electropárty, kde bylo spousta extravagantních lidí vypadajících zhruba jako tyhle postavičky na chipsech.

Jinak ještě k tomu útoku, celkem zajímavý je, že ten den byly ve skutečnosti útoky dva, jak jsem se pak dočetla. Jeden byl vážně na toho židovskýho učitele, kterýho napadli nějaký magoři s tim, že jsou z Islámskýho státu. Druhej je vlastně možná v uvozovkách zajímavější. Nějaký, podotýkám bílí, kluci napadli ještě před tim u metra nějakou Muslimku a začali na ni řvát, že za všechno můžou Muslimové. Zajímavý, že o tomhle se skoro nepsalo, přitom to možná vypovídá o současný situaci víc než ten první útok.

Nicméně z příběhu o seznámení s Nashem vyplývá ponaučení, až vám někdo bude řikat, že někde hrozí teroristickej útok, stačí mu říct Don´t be scared a hned bude v pohodě. Nebo mu na to taky můžete říct mistrál, že jo…

PS: Musely jsme to dlouho tajit, aby hlavně rodiče nebyli moc scared:)