O Aubagni jsem poprvé slyšela od tety a strejdy. Když jsem řikala, že jedu do Marseille, tak hned jásali: Jé, tam je Aubagne, tam to bude hezký. Proto jsem si hned o tomhle místě vytvořila pohádkový představy. Akorát to jméno mi pořád nešlo do hlavy, tak jsem vymyslela pomůcku: Obaň podle vzoru Kabaň.
Když jsem se konečně naučila název, začla jsem sjíždět filmy podle Marcela Pagnola, kterej je s Aubagní spjatej jako Kabaň se škodovkou. Když řikám sjíždět, myslim tim dvoutýdenní období (to, jak jsem byla v důchodu), kdy jsem na svym superpomalym počítači viděla rozkostičkovaný a po částech všehovšudy dva filmy: Manon od pramene a Tatínkova sláva. Už nevim, v jakym rozpoložení jsem se na to dívala, ale ve svých zápiscích jsem našla vypsané tyto dvě promluvy: 1) K čemu je dobrý být milionář? No, pro peníze. 2) Budu poustevníkem, žádné nebezpečí mi nehrozí, vzal jsem si dvě tabletky aspirinu. Jestli nechápete, proč zrovna tyhle dvě věty, tak jste na tom podobně jako já.
Další zprávu o Aubagni jsem zaregistrovala v místních novinách, že tam před mešitou někdo vyvěsil kančí hlavu. Prostě tyhle zkratkovitý výkřiky čím dál víc napovídaly, že se tam musim vypravit.
Ten slavnej den nadešel nedávno, kdy jsem chtěla vyrazit brzo s tím, že se pak připojí Zuz. s kamarádkou. Ujel mi ale samozřejmě autobus, tak jsem musela trávit čas čekáním s kafem a číšníkem, co nenabízel buráky, ale Lendla. O Lendlovi umim říct asi tak jednu větu (=ano, znám ho), takže naše konverzace nebyla moc barvitá. 
Do Aubagne se pak jelo chvíli a za levno, tak nám cesta hezky utekla. Na první pohled to tam vypadalo celkem provinčně, nedělní klídek a začínající trhy. Kromě Pagnola tam propagujou hlavně ty figurky santons, který jsme vyhodnotily jako pěknou blbost. Navíc jsme trochu prozkoumaly ceny. Tak třeba velmi jednoduchá, ale určitě efektní kompozice lavička (4 eura), studna (6 eur) a babka s nůší (10 eur) vyjde na pěknejch dvacet eur. O složitější radši nemluvě.
Kromě kýčovitejch betlémů se tam specializujou ještě na červenou hlínu, ze který dělaj keramiku. A vůbec nejvíc si potrpěj na gigantický cikády, co si můžete dát na zeď.
Moje idylický pagnolský představy taky trochu narušilo to, že všude na zemi bylo poměrně dost odpadků a přímo před hlavnim kostelem například parkoviště. Ale při přivření obou očí se dá říct, že některý zákoutí jsou skoro jako v těch filmech.
A jedna zajímavost. Hádám, že nikdo z vás netušil, že se tady taky nachází jedna z mála trojúhelníkových zvonic ve Francii! Taky jsme tomu nemohly uvěřit. Ještě víc neuvěřitelný je, že trojúhelníkový zvonice ve Francii maj dokonce svůj blog. Pro zájemce zde.
V hlavnim kostele (omlouvám se, ale nedokážu teď specifikovat půdorys, ani jestli má svůj blog) se zrovna konal koncert nějakýho provensálskýho tradičního souboru, bylo to zadarmo, tak jsme samozřejmě šly.
Čím dál víc jsem si začala řikat, že by se sem místo Pagnolovejch idylickejch románů hodil spíš pořádnej horor. Obří cikády útočí za dramatických tónů varhan a kostelního zpěvu provensálských paštik v tradičních klobouččích. Optimismu nepřidal ani Pagnolův rodnej dům, zejména jeho busta, no uznejte…
Vlastně už chápu, proč se většina těch filmů odehrává spíš mimo město v okolní přírodě. Ale tam až příště, až bude teplejc, víc času a taky by se na to celkem šikla nějaká Kabaňova škodovka…
bujabéza 