bujabéza

Asi si myslíte, že se teď dozvíte, jak jsme se seznámily s Nashem, to máte ale pěknou smůlu:) Takže se vraťme k božolé. Jak je asi jasný, nevstává se po něm snadno. Naštěstí i poledne je pravej čas na to vyrazit do Cassis. Autobus jede půl hodiny a stojí dvě eura, takže i člověk, co je zvyklej mít všecko zadarmo, rád zainvestuje. Navíc se jede v podstatě skrz Calanques, takže paráda. V autobuse jsme si vyprávěly o myslivcích a cesta nám pěkně odsejpala.

Po božolé má člověk všelijaký chutě, mně padly po výstupu z autobusu do oka krásný červený plody. Anička moc nesouhlasila s teorií, že jsou krásně červený proto, aby je někdo ochutnal, a tak je vyfotila pro případ, že se otrávim a bude muset dokazovat, co jsme jedly. Nicméně sama posléze zakoupila hned dvě tuby místní kaštanový pasty, tak nevim, co je horší.

Už po cestě jsme se shodly, že Cassis je něčim známej. Nejspíš nějakym alkoholem. Crème de cassis, to je přece jasný. Ale hned jak jsme vystoupily, zlý pohledy místních mluvily za všechno: To jste si nás asi spletli s rybízem! Nechtěly jsme si je poštvat hned ze začátku, a tak jsme uznaly, že Cassis bude spíš místní víno než ten rybízovej likér, co známe. Místňáci už ale byli proti nám, a tak vydali varování týkající se našich outfitů.

Pak se nás ještě pokusili setřást pojízdnym čističem ulic a naservírovat nám cappuccino, co nevypadalo jako cappuccino, ale marně.

Poslední kapka, nebo spíš poslední vlna, na nás zaútočila, když jsme sbíraly kamínky u moře.

Ani tý se ale nezadařilo, a tak jsme se mohly s klidem projít po Cassis po sezóně a udělat si pár nenucenejch fotek.

Je třeba říct, že Cassis po sezóně je víc než okouzlující a romantickej. Hned jsem ho zařadila na seznam oblíbenejch míst. Málo se ví, že odsud pocházej významný kameny a bezvýznamní malíři. O těch kamenech asi jen to, že je z nich třeba podstavec Sochy svobody. A o těch malířích asi nejvíc napoví wikipedie: ,,Žil zde malíř Rudolf Kundera. Patřil k proslulému brněnskému rodu, oproti svým dvěma příbuzným – spisovateli Milanovi a básníku Ludvíkovi – však nebyl v Čechách a na Moravě ani oslavován, ani zatracován, natožpak citován ve slovnících či učebnicích.” A tak jsme doufaly, že nás tady jednou aspoň zatratěj, když už nic.

Procházka po pobřeží noblesní čtvrtí na kraj Calanques působila jako z detektivky z 50. let. Na terase opuštěnýho hotelu podél silnice chyběla jen šarmantní Francouzka (v červenejch šatech, na tom jsme se shodly), která následně zemře. Jinak to tam vypadalo hodně bezpečně až na to, že jsme potkaly auto, který řídila asi tříletá holčička. Dobře, seděla na klíně, ale vypadalo to fakt strašidelně. Z Cassis je to do Calanques co by kamenem z podstavce Sochy svobody dohodil, a tak jsme za chvíli byly v pěknym přístávku.

Hlad je sice nejlepší kuchař, ale moc nám toho neuvařil. Nejdřív jsme si malovaly talíř plnej mořských plodů, pak aspoň rizoto, a nakonec jsme byly ochotný se spokojit s palačinkou, ale marná sláva, po sezóně všude zavřeno. A tak jsme si po boku dalších soc turistů daly jen na lavičce kebab a koukaly na trénink pétanque. Místní nám nejspíš pořád nezapomněli ten rybíz, a tak nás ani nepřizvali ke hře.

Možná i natruc jsme se proto nakonec usadily v jedinym otevřenym báru a asi uhodnete, co jsme si daly. Kir, čili bílý víno s creme de cassis, tim likérem, kterej s Cassis nemá vůbec nic společnýho. Co se dá taky čekat od turistů, co si pletou město s rybízem.

PS: Večer jsme se pak viděly s Nashem, ale to byste stejně nepochopili, když ani nevíte, jak jsme se seznámili…