bujabéza

Možná se bude zdát, že tenhle příspěvek navazuje na vánoční výzdobu, ale neni tomu tak. Jak se totiž vyjevilo, někomu vůbec bizarní nepřijde! Ukazovala jsem ji Izemovi z batohu a suše konstatoval, že mu na tom nepřijde nic zas tak divnýho a že největší bizár je naše toaleťáková dekorace. To, že nechápou moje plakáty, bych jim ještě odpustila, ale tohle? No prostě je jasný, že estetický měřítka se tu ne vždycky potkávaj. A vzhledem k tomu, že první pololetí se chýlí ke konci, rozhodla jsem se postupně vyřídit resty, co jsem někdy chtěla napsat a pak se nikam nevešly a podobně. Takže tenhle příspěvek věnuju místnim bizárum, o kterých nikdy neříkejte místňákům, že to sou bizáry:)

Do kapitoly bizárů pěkně zapadá avizované pěvecké vystoupení. Generálka měla bejt v půl. Přišla jsem v půl a ptala se, kde jsou ostatní. Šéf školy se jen zasmál, řekl Marseille a všichni dorazili v celou. Přišli jsme na řadu po dojemnym vystoupení takový malinký Asiatky. Stoupla jsem si do zadní řady, otvírala pusu, nikdo nic nepoznal, takže nakonec bylo všechno v pohodě:) A i trička byly náhodou celkem dobrý.

O bizárech v práci pomlčim, věřte, že by jich nebylo málo, ale o tom až jindy:) Takže začnu u kina. Nebo vlastně u hasičárny. Nebo vlastně u obojího. Přímo v centru totiž souseděj hned vedle sebe. Zaprvé nevim, koho napadlo umístit hasiče přímo na hlavní třídu Canebière, protože to znamená, že po centru furt jezděj hasiči a člověk má pocit, že mu pořád něco doutná v kapse. Zadruhý už vůbec nechápu umístění vedle kina, kde se do filmů pořád ozývá houkání. A kromě houkání… taky něco jinýho. Záchody v sále! Když jsem poprvý viděla tu ceduli, tak mi to přišlo dost vtipný, protože sem si představila, že místo některejch sedaček jsou záchody. Tak to teda neni. Nicméně záchody se často nacházej v kinech přímo pod plátnem! Jakože za dveřma, ale stejně je to trochu divný, protože jakmile se někdo zvedne, tak všichni samozřejmě přestávaj koukat na film a sledujou toho chudáka, co se nenápadně šine na toaletu. A nedejbože že se tam zdrží trochu dýl…

Od záchodů k líbání. Asi jsem ještě nepsala, že s tim líbánim na uvítanou je to tu trochu problematický. Dávaj se dvě pusy, ale v opačnym pořadí, než je člověk zvyklej. Celkem těžko se to popisuje, ale prostě nejdřív se tady dává pusa levou tváří a pak pravou. Jenže některý lidi to dělaj naopak jako všude jinde, takže nejdřív pravou a pak levou. No a jak jsme zkonstatovaly s Aničkou, díky tomuhle zmatení můžou občas nastat ,,ty momenty”. Prostě takový zvláštní situace, že se to potká někde uprostřed. Těhle srážek nosem už jsem pár zažila a musim říct, že to většinou bylo celkem trapný. Navíc pak člověk neví, jakou částí obličeje má kam pokračovat. A to nemluvim o tom, že někdy ani nevim, jestli pusy dávat nebo ne, třeba v práci to někdo někdy dělá, někdy ne. Takže to dělám tak nějak instinktivně, česky instinktivně, čímž pádem už jsem se párkrát vrhla na lidi, co to vůbec nečekali. Ty momenty…

Podobný momenty nastávaj u pozdravu Ca va? Chápu, že je to spíš konverzační formule, nicméně když je za ní otazník, tak bych předpokládala, že se očekává odpověď. Vzhledem k tomu, že sedim trochu dál od ostatních u kopírky, vždycky když jde někdo kopírovat, zeptá se mě, jestli Ca va? Identifikovala jsem několik odstínů ca va. Ca va u Muriel znamená jakože Děláš něco, neflákáš se? Sofia se u toho vždycky tváří tak starostlivě, že mam pocit, že řiká Ca va? Vypadáš hrozně, neni ti něco? Když se mě navíc takhle zeptá pětkrát za den, mam fakt chuť ji říct, že takhle bohužel vypadám normálně. U Nonsense to zase bylo takový laškovný Ca va. No prostě nikdy nevim, co na to říct, jestli jim odvyprávět, jakej sem měla den, anebo neříct nic. Takže nakonec většinou řeknu: hm. Někdy se u toho trochu zasměju, jakože dobrý, jindy zase svěsim koutky, jakože nic moc. Když můžou oni machrovat s odstínama Ca va, tak já na ně s různejma tóninama hm.

Hm jsem si taky říkala, když jsem viděla výjimečnej stav a ony posílené bezpečnostní složky. Hned jsem tak nějak klidnější, když vidim skupinku policajtů, co si vypráví historky v kroužku uprostřed kruháče…

O tom, že tady pěstujou psy v akvárku, jsem asi taky ještě nepsala. To byla taková zábava, když jsem ještě bydlela u Thierryho. Hned vedle byl zverimex, každej den tam měli novej kousek. Nevim, kdo si teda pořád kupoval psy a na co, radši nemyslet. Nicméně já sem číhala na tohodle, ale pak ho prodali:(

Psi v akvárku ještě nejsou nic oproti urban legends o nejlepšim trhu se zeleninou ve městě na Noailles. Na Noailles totiž prodávaj ukázkový kousky ovoce a zeleniny za výborný ceny. Už nevim, kdo mi to řikal, nejspíš kamarád kamaráda, kterýmu to řikal kamarád, ale prej tohle luxusní ovoce kultivujou pod nějakým jedovatym zářením ve shnilejch sklepech pod Noailles, a proto je tak dobrý. Samozřejmě tomu nevěřim, ale občas to někomu řeknu jako dobrej drb:)

A na závěr přidávám jeden čerstvej bizár. Už několikrát jsem tu slyšela o café equitable, takže jsem se tam už dlouho chtěla vypravit. Equitable v překladu jakože férová kavárna, kde se scházej různý neziskovky, spolky a funguje to tam celkově hodně na dobrovolný bázi. Což samozřejmě přitahuje nejrůznější lidi. Večer, kdy jsme se tam vypravily, tam ještě k tomu zrovna byla nějaká vernisáž a film o lidech z psychiatrický léčebny. Je třeba říct, že hranice mezi hosty z filmu a štamgasty byla mnohdy velmi tenká… A do toho tam za náma přišel Nash. Vlastně jsem ho viděla poprvý od tý doby, co jsem vám vyzvonila, jak jsme se s nim seznámily. Mohl se zase popukat smíchy, když si vzpomněl na to, jak jsme byly scared. Zabodoval taky u Zuzky, která ho viděla poprvý v životě. Nasadil svůj bezstarostnej úsměv a řiká, že to je hned vidět, že já sem z města a ona z vesnice. Na její rozpačitej pohled odvětil: Don’t be scared, všichni jsme z vesnice!

No a co je ten největší bizár? Že za tejden touhle dobou budu zase v tý naší pražský vesnici! To to letí, co?:)