bujabéza

I za den se toho dá v Paříži stihnout spoustu. Prorokovala máma, a tak se i stalo. Přeskočim bezvýznamný historky o tom, jak jsem rodičům zpravodaje ČT zlomila klíče, případně jak řidič nepochopil marseillskej styl jízdy bez lístku a vyhodil mě z autobusu.

A přistoupim k těm seriózním. Poprvé jsem navštívila českou ambasádu. Ne že bych byla velkej fanoušek Eiffelovky, zároveň mít ji za barákem asi neni tak špatný. Voliči dětem ukazovali sochu Masaryka, za jeho následovníka by nejradši viděli Drahoše.

Přemístili Louvre. Francouzi mi to nechtěj věřit. Terasy preferuju vyhřívané. Knížky na nábřeží staré. Plakát iphonu u Pont des Arts pryč. Do Pompidou kdykoliv!

A tak jsem si po letech připomněla svoje první moderní muzeum v životě i jak mi tehdy přišlo cool, že se Francouzi odvážej ho mít uprostřed centra i s infantilní fontánou. Míň cool bylo, že se táhnu do Paříže, abych šla na výstavu Marseillana. Césara Baldacciniho, autora filmovejch Césarů, obřích zlatejch palců, slisovanejch aut a kovanejch netopýrů.

O patro níž mu sekundoval André Derain, kterej založil s Matissem fauvismus. To mi bylo celkem buřt, ale líbilo se mi, že obrazy maloval na místech, kam se chodim koupat.

Výstavy jsou nebezpečný v tom, že se člověk při dlouhým zírání může taky často zamyslet. A to se bohužel stalo. Bylo to někde u kovový ryby, když jsem si vzpomněla na ranní horoskop, kde se psalo, že se mám letos soustředit na upřímnost. 156. předsevzetí roku 2018 bylo na světě.

První oběť na sebe nenechala dlouho čekat. Kamarád bejvalýho spolubydlícího, kterej k nám občas jezdil a jednou mi odcizil banány. Banánový křivdy ve mě zrály už dlouho, a tak když se k tomu přidala jeho arogance vůči slouhům v bistru, dostal při večeři podle návodu poměrně velkou porci upřímnosti, kterou nejspíš nečekal ani on, ani autor horoskopu.

A tak jsem se ocitla uprostřed večera v Latinský čtvrti sama se svejma skvělejma předsevzetíma nad nedopitou skleničkou. ,,Já jenom zatáhnu rolety, jo? Chcem si trochu zakouřit.” Zahlásí číšník a nedobrovolně mě zahrne do uzavřený společnosti. Kromě kouře ji postupně plní charisma postaršího alžírského elegána s velkým prstenem, který vypráví o zašlý slávě čtvrti, kde si spisovatelé podávali dveře s filozofama, diskutovali o umění a politice a studenti elitních škol na úpatí Pantheonu toužili být jako oni. Po levici mu sedí mladá krásná fotografka umění, která zná každou výstavu ve Paříži, protože ji přece fotila pro prestižní magazíny. Po pravici o něco starší dáma v baretu citující zpaměti Nesnesitelnou lehkost bytí. Intelektuální trojúhelník se při slově Praha rozzáří. Moje dcera léčila Kunderu, koukej! Ukazuje fotku z nemocničního lůžka. ,,Když jsme byli v 70. letech v Československu, všechny Češky po nás šílely, nemohli jsme mít ale každou, protože některý byly agentky!” Muž se nakonec vytasí s tim, že loni točil v MUCEM a že se pak jeli se starostou projet lodí na pevnost If, tak jsem pochopila, že je jakože asi důležitej. I když vlastně nevim, co přesně to tam točili…

A teď se dostávám k závěrečný výzvě! V Praze prý spolupracoval s jistým Davidem na filmovým Festival de Prague (to mi teda nic neřiká) na africký sekci. Tenhle David má rád věci od písmene F: filmy, Francii, francouzské ženy a Formany. Tajemný muž se jmenuje Diden a hrozně trval na tom, že mám Davida pozdravovat. Podle googlu jsem zjistila, že by mohlo jít o jistýho Davida Čeňka. Pokud ho znáte, případně znáte jinýho Davida, co odpovídá popisu, tak mu, prosím, vyřiďte: Pozdravuje tě Diden!

Slíbila jsem to… a číšníkovi zase, že napíšu na blog, že jeho restaurace je nejlepší v Paříži, i když nalepil N v nápisu opačně… takže tohle je nejlepší restaurace v celý Paříži a myslim to upřímně!