bujabéza

Když chcete říct Francouzům vtip, je dobrý předem upozornit, že bude vtip. Když ho píšete, stačí aspoň závorka, případně smaljík. Takže pozor – tenhle příspěvek bude tak trochu vtip (vtip :-)) a věnuju ho Snacku a průvodcům.

Romantické zátoky, laguny a sněhobílé pláže – kdo by při brodění marseillskými odpadky alespoň jednou nezatoužil po krajině jako z pohádky. Těžko dosažitelný sen se může stát skutečností, když se do vaší mystické peněženky zakutálí pár drobných z vaší nevyzpytatelné výplaty. Korunka ke korunce, a pak už jen stačí vzít do dlaně dálku, oklepat pitoreskní pohorky a vyrazit směrem k vytoužené destinaci – Hyerským ostrovům.

Odvraťte zrak od šedých paneláků lemujících toulonské pobřeží a nechte se unášet klevety švitořivých turistů na lodi, která se pohupuje ze strany na stranu na zčeřených vlnách Středozemního moře. Budete-li mít štěstí, přes kloboučky výletníků snad nakonec v dáli zahlédnete svůj ráj na zemi – magický Ile de Porquerolles.

Krásné. Zlaté ostrovy. Proč zlaté? Středomořská hádanka má prozaické vysvětlení. Slídové podloží se totiž na slunci stoupajícím k polednímu vrcholu třpytí jako… jako zlato. Zlatem svítí i vlasy vnadných krásek polehávajících na jachtách kotvících podél písečných pláží. Do pohodové atmosféry také tu a tam idylicky zablyští zlato z prstenů jejich lascivních živitelů.

Zlatavé skály přecházející v zelenou lesnatou pokrývku naladí návštěvníky už z dálky. Lodě se jako mravenečci sjíždějí v přístavu. Romantický přístav a živoucí tepna v jednom. Můžeme si ho představit jako domek vedle domku. Ostatně tak už to ve městech bývá. Tu malebná ulička, tu rozkošná kavárna. Vysedávání v restauraci mohou dobrodružnější povahy zaměnit za jednu z nabízených aktivit – zapůjčení kola. Vélo, vélo, vélo. Ani moje maličkost si neodpustila tuto libůstku vyzkoušet. Osedlám železného oře a vyrážím po prašných cestách vstříc novým zážitkům.

Pokud se po výjezdu zděsíte davů směřujících na pláž Notre Dame, nezoufejte. I tito človíčci míří za stejnou krásou jako vy a možná během této cesty vzniknou i několikerá přátelství. Ne nadarmo se říká, že cesta je cíl. Cíl k poznání sama sebe… Vtom mi to dojde. Tady uprostřed ostrova. Mám pocit, že se poznávám čím dál víc. Najednou vím přesně, co chci. Dát si jablko. Zastavuji se. A dávám si jablko. Jablko, které mi s láskou, nepřirozeně velkým úsměvem a ještě větší přirážkou prodával milý pán v přístavu. Vzhlédnu na blankytně modrou oblohu a tak trochu pro sebe si tak nějak spokojeně povzdechnu: život je přece jen krásný.

Pláž honosící se titulem nejhezčí pláž Evropy by vynechal jen hlupák. Není nad to nasdílet svůj líbezný ručník s dalšími desítkami lidí a užívat si společné blízkosti pod paprsky slunce a pod mraky odpadávajícího písku z pokožek ostatních. Při troše štěstí možná narazíte i na české kamarády. Můžete na ně spiklenecky zavolat: Ahojky! Případně si na památku udělat společné skákací fotografie. Opuštěným plážím, kde by vás mohl dostihnout klid, případně místní s jinou barvou kůže, se raději vyhněte.

Kolo. Pláž. Kolo. Pláž. Středomořská extáze je na dosah. Roztomile pošahaní milovníci historie by ještě neměli opomenout výstup na některou z impozantních pevností ve středu ostrova. Při sjezdu se pak otevřou krásné výhledy na moře i vinice, které se vinou zhruba jako víno v řádku. Nasávejte plnými doušky. Víno, vzduch i všudypřítomné vůně – od opojného eukalyptu po divotvorné kosatce.

Vracíte se do přístavu, kde se vaše poslední korunky rozkutálejí jako minuty z naplno prožitého dne. Vaše mysl ještě bloudí v azurovém moři, když v tom už vás bodrý kapitán vábí na loď a poeticky nabízí blinkací pytlíček. Doufáte, že ho nepoužijete, protože by byla škoda přijít o celý těžce strávený den. V mysli už si proto raději malujete příští návštěvu některého ze sousedních ostrovů – nudistického Ile de Levant.

Na ten se samozřejmě chystám a hodlám z něj pořídit podmanivý zápis!