bujabéza

A to jsem si myslela, že muzejní historky jsou pomalu vyčerpaný. Přitom bylo jasný, že tohle jednou muselo přijít. Asi si říkáte, kdo s kym. Kustod s kustodkou? Kustodka s návštěvníkem? Nebo snad dva biletáři? Předem vás zklamu, že já v týhle historce nefiguruju, přesto snad nebude o nic míň zábavná.

Společný holčičí šatny, do nichž jsem povýšila po návratu (z levelu převlíkání na chodbě), jsou kapitola sama pro sebe. Hovorů o propocenosti dívčích triček i mužských kolegů se většinou moc nezúčastním, tentokrát mi to ale nedalo. Chichichi, hahaha, neeee, videooo, oooo… Otřásala se šatna, když jsem vešla. – Cože? Jaký video? – Tys to ještě neviděla?? Tak to musíš! TO VIDEO jsem neviděla doteď, nicméně jeho obsah mi vyprávěla herecky nadaná kolegyně Italka s tak výraznou gestikulací a tak barvitě, že se o něj snad můžu podělit.

Takže. Součástí muzea je stará pevnost. Hradby, věžičky, náměstí, a… jeskyně. A v jeskyni je… kamera. O tý vím já, teď už i vy, ale rozhodně ne ti dva návštěvníci, co si tam přišli takhle koncem léta hodinu před zavíračkou užít chvilku pro sebe.

Nutno říct, že MUCEM má sice staré exponáty, ale poměrně moderní kamerový systém. Se slušným zoomem i velkým rozlišením… Nebudu vás zatěžovat detaily o rozměrech různých částí obou těl, míře depilace a podobně (to jen k povaze těch šatnových hovorů), nicméně celý to evidentně bylo dost komický.

Jeskyně je malá a moc prostoru pro invenci nenabízí. Jediná pozice, která proto připadala v úvahu, byla vestoje. Jenže slečna je o dost menší než kluk. O dost. Kluk proto přímo do kamery různě špulí zadek a krčí nohy, všechno ale marně. Slečna proto vylézá na kamenný stupínek… jenže pak je zase moc vysoko. Kluk různě vyskakuje, ani tak na ni ale nedošáhne. Po několika dalších neúspěšných pokusech proto slečna slézá a otáčí se čelem ke zdi. Na obličeji má tou dobou rozpatlanou drolící se zeď, která už za staletí zažila leccos, ale tohle ještě nejspíš ne. Ani tenhle pokus ale nevychází, kluk proto nakonec udělá nějakej chvat, kterým situaci vyřeší a všechno nakonec šťastně dopadne.

Kód Durex prý nepoužili, zato my jsme po Poseidonovi pro tyhle situace, podle míry vášně, vymysleli vysílačkovej kód Afrodíté, případně Eros.

Historka by samozřejmě nebyla tak dobrá bez TOHO videa. Kamerový systém totiž střeží hlídač. Na otázku, proč něco neudělal (vlastně moc nevim co), prý odpověděl: Než bych došel dolů, tak jsem si řek, že to radši dokoukám! A pak to nasdílel s kolegou se slovy ,,hlavně to nikomu nedávej.“ Jak to tak bejvá, kolega to hlavně nikomu nedal, takže v současnosti je v muzeu zhruba deset klíčových lidí s TIM VIDEEM, kteří se rázem stali nejvyhledávanějšími členy týmu.

V souvislosti s touhle peprnou historkou se klasicky rozjelo hromadný vyšetřování a spekulace, kde by se dalo, nedalo, kde jsou kamery a kde ne. Kolektivní průzkum došel k důležitýmu závěru. Takže jen pro případ: jediným místem, kde kamera rozhodně není, je… muzejní kaple!