bujabéza

Když viděl divoký koně Jarek Nohavica, co bych nemohla i já. Řekla jsem si po tom, co se mi v týdnu podařilo získat kolo (neupadávaj mu šlapky a má i sedlo!) a den volna navíc. A vyrazila na první průzkum do Camargue, přírodního parku, který je kromě koňů vyhlášený i plameňáky, bejky, rejží a solí.

Hned v začátku mě potěšilo, že se v megadrahym vlaku TER aspoň kola vozej zadarmo a že turistická kancelář v Arles má brigádníky na nádraží, takže hned dostanete mapku i rady. Třeba kde koupit makronku z vlčího máku (to se řiká turistům, podle mě je ta podobnost s plameňákovou barvou poměrně jasná..).

Před poradci jsem vznesla požadavky málo lidí, rovina a nemožnost se ztratit. Cyklocesta Via Rhona (vede ze Švýcarska až ke Středozemnímu moři) podél kanálu plně vyhovovala. Zastávka u Pont Van Gogh. Podle obrázku to celkem trefil, a brzo jsem pochopila i jeho posedlost slunečnicema.

Dalších dvacet kilometrů cesta příjemně ubíhala za doprovodu ještěrek a bejčků až k Marais du Vigueirat.

V přírodní rezervaci jsem po týdnu koukání do betonu hned ocenila chodníčky ze dřeva a spoustu zeleně. Na recepci jsem hrdě odmítla projížďku na koni. Jednak jsem nechtěla vytahovat, že nesnášim koně, ale hlavně park je přece plnej koní, tak se na nich nepotřebuju projíždět! V parku nikde nikdo nebyl, a tak jsem si v rákosí připadala chvílema jak Emil Holub.

Už jsem měla půlku cesty za sebou, viděla asi tak třicet druhů ptáků, ale po koňovi ani vidu. Navíc všude provokativní cedule Nekrmte koně čili bylo jistý, že tam někde musej bejt.

Nervozita stoupala. Co když dneska vůbec neuvidim koně? Když vtom… zaržál z rákosí! Tak mocně, že jsem málem spadla do bažiny. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla sama, dovolila jsem si ho oslovit v češtině. Řekla jsem mu doslova: Koni, vylez! Je to nějaký zvláštní plemeno, zakrslý a taky pěkně natvrdlý, takže nic nepochopil. Znechuceně jsem se otočila a opustila park.

O tom, že mi nejspíš správce parku propích pneumatiky a cesta zpátky byla trochu náročnější, se tady nebudu rozepisovat. Nakonec jsem letmo zahlídla ohradu s něčim, co připomínalo koně, ale to už bylo ve chvíli, kdy jsem je ignorovala čili to ani nepočítám.

Nakonec jsem se musela uklidnit v Arles limonádou na břehu Rhóny (jakože tý pravý, né tý vaší náplavkový vinotéky). A po tomhle zážitku s koňma teda vůbec nevim, jak to bude s příštím výletem do Camargue, kdy jsem chtěla cíleně vyrazit na plameňáky…