bujabéza

Pro uvedení do děje doporučuju přečíst si pár dílů komiksu Kustodka Květa. Jména už si pak lehce zaměníte. Po práci v muzeu MUCEM (Musée des civilisations de l´Europe et de la Méditerranée) jsem toužila od začátku. Hlavně kvůli kancelářím o třech lidech a nádhernýmu výhledu na moře. Zatím tam sice pracuju v týmu o padesáti lidech s další stovkou za zády a místo do moře koukám spíš do betonu, ale jsem ráda, že vůbec nějakou práci mám, a tak mě to moc netrápí. Navíc chci být kustodkou měsíce, takže postup čekám brzy.

Než začnu lacinou typologií návštěvníků, prozradím vám tajnej kód: Poseidón! To totiž musíte říct do vysílačky, když chcete jít na záchod. Zdůrazňuju, že vysílačku poslouchají všichni členové ochranky plus zmíněných 50 členů týmu. Takže si představte, že celýmu ansámblu takhle děsně nenápadně sdělujete, že už fakt potřebujete. Vždycky když si vezmu vysílačku a mám říct Poseidón, tak se počůrám smíchy, takže je po problému.

Mezi další srandy patří tzv. annonces. Spočívá to v tom, že jeden chudák musí pomocí muzejního rozhlasu ohlašovat důležitý věci, třeba že za pět minut zavíráme. Škodolibý nejsou jenom kolegové, kteří mluvícího chudáka samozřejmě s oblibou lechtaj, ale i sama hlásící mašina, která občas vynechává slova. A tak se místo: Dámy a pánové, dovolujeme si vás upozornit, že za pět minut zavíráme, zničehonic ozve jen: Pánové, zavíráme!

Ale teď už k návštěvníkům. Rodiny jako z reklamy existují! Nejvíc mě rozesmívaj nařachaný tatínci, kteří se nejdřív drsňácky ptaj, kde zaparkovat svýho džípa, a pak se otočej a na zádech se jim kinklá minibatůžek s Malou mořskou vílou. Zbožňuju skupinky švitořivých důchodkyň, co se ze všeho nejdřív zajímají, kde koupit kávu. Mám stejný priority. Nejdřív káva, pak umění.

Nesnášim naopak rozverný dědky, co slizce zkoumaj, odkud pochází můj joli accent. Při slově Praha se začnou dlouhosáhle rozpomínat na ztracené mládí a jen o chvíli později na ztracený lístek do muzea. Oproti tomu miluju dědoušky, co vážili cestu speciálně kvůli výstavě modýlků lodí, a pak vám vyprávěj, na který z nich před padesáti lety brázdili moře.

Roztomilý jsou dětský skupiny, co se na celý muzeum rozeřvou: Paní učitelko, může se v muzeu šeptat??!! Zatímco půlka z nich už roztáčí breakdance mezi exponáty. Sympatie si získali i baťůžkáři. Quechua speciálně. Na nic se neptaj, v teniskách proběhnou po rampách Mucem a běžej dál do Calanques.

Co se týče národností, nejmilejší jsou rozhodně Američani. Je to sice blbost, ale když vidíte, jak rozzářený odcházej a křičej amazing, zvedne vám to trochu náladu. Největší záhadou jsou pro mě naopak Japonci. Tvářej se furt stejně. U pi-soáru i u pi-cassa. Nejspíš to maj od pi-kačua. Vždycky když přijde někdo sympatickej a hezky oblečenej, strašně si přeju, aby to byli Češi a mohla bych všem hrdě říct: Koukejte, to jsou Češi! Zatím se to nestalo.

A pak jsou tu rejpalové. Jako všude. Proč nemůžeme jít na parkoviště podzemím? – Je tam moře. Proč nemůžu najít svůj deštník, co mi spadl z 2. patra? – Je v moři. A co si to vůbec dovolujete zavírat až v osm, když na internetu je, že v šest?! Překvapí i výkřiky: Kde to sem?! Případně Mám hlad, udělejte s tím proboha něco!

Zajímavých, často vyloženě duchovních, zážitků se dočká člověk v podzemní šatně se zmíněnou atrakcí koukání do betonu. Když se hodně nudim, dávám hezkejm klukům lístečky s hezkým číslem, třeba 222. Něco jako VIP SPZky. Zatím to nikdo neocenil. Když dojde i tahle zábava, vyhlašuju aspoň soukromou soutěž: nejhezčí batoh v šatně. Nejhezčí funkce v práci je pak takzvanej ,,pauseur” (čti pozér). Nejenom, že může dělat pózy, ale taky zastupuje lidi, co jdou zrovna na pauzu, takže ho všichni rádi viděj a je nejoblíbenějším členem dne.

A když už jsme u těch nejhezčích věcí. I tady, jako v každý práci, je nejlepší obědová pauza. Od betonové krajky je to k lavičce zhruba 35 kroků. A to pak člověk rychle zapomene na rejpavý dotazy, bolest nohou a vlastně i na jakoukoliv práci:)