bujabéza

Marseille je, jak se ví, u moře, proto je jasný, že první kdo přiletěl na návštěvu, je Racek. Rozhodly jsme se vám proto naservírovat tenhle a pár dalších příspěvků společně. Bohužel vám teď z nejrůznějších důvodů nemůžeme říct, co se dělo první večer a jak jsme potkaly Nashe, ale nebojte, včas se to dozvíte. Jestli vám to připomíná HIMYM, tak jsme to neukradly. Každopádně je to celkem hustá historka:)

Takže začneme až od druhýho dne. Bejt grafickej designér je řehole, proto jsem bohužel musela i přes návštěvu do práce, tak jsme se potkaly akorát na oběd v Green Bearovi alias u hezkýho Afroameričana. Po obědě měla Anička program, o kterým vám taky nemůžeme moc říct, heslo: zašívárna s knížkou.

Večer sraz u kola, směr tradiční marseillský panisy. Pokud vám to připomíná nějaký jiný slovo, nejste sami. Tak jsme se zasmály a vyrazily na tyhle smažený taštičky z cizrnovýho těsta. Na pohled jsou tak banální, že nás ani nenapadlo si ty panisy vyfotit, ale po ochutnání jsme docenily jejich zařazení na seznam místních specialit (v těsnym závěsu za bujabézou). Jak říkal číšník: Nejdřív se pije a pak platí. A tak jsme si objednaly džbánek červenýho vína a touhle dobou ještě naivně zaplatily. To jsme nevěděly, jaká radost nás za chvíli potká.

Po panisech jsme se přimotaly do čtvrti, kde nás vyvedlo z míry množství rotopedů v prosklenejch fitkách a vybíhajících lidí v šusťákovkách. Kdo by to byl řekl, že v týhle sportovní čtvrti sídlí taky centrála vína.

A kam jinam se jít zeptat, jestli už jako každej třetí čtvrtek v listopadu přijelo božolé, než právě tam. Someliéři nám odvětili, že už přijelo a že na nás čeká. Bály jsme se, že zase odjede, tak jsme začaly rychle ochutnávat. Božolé navíc nepřijelo samo, ale přitáhlo s sebou i výborný brie a paštiky, který byly jako všecky vzorky taky zadáčo.  Což jsme samozřejmě jako správný Češi ocenily a libovaly si, jak jsme ušetřily za večeři. Žádnou láhev s sebou, jak se asi od podobnejch akcí očekává, jsme si samozřejmě nekoupily.

Asi neni divný, že po takovymhle zážitku se člověku může stát i to, že se ani neví jak ocitne na reggae večírku. Vzal nás tam totiž Nash, o kterým ještě nevíte, jak jsme se s nim seznámily. Z účastníků nás nejvíc zaujal tzv. MC Hobit, který se s námi snažil seznámit se slovy: Do I look like an alien? V obklopení reggae rytmů ale člověk snadno místo alien rozumí italien, a tak jsme se nějak nepochopili. Jako italien teda nevypadal, ale s tim alienem to docela trefil.

Když už jsme u těch Italů, someliérka z Říma nás varovala, že božolé kromě přjíždění taky píše. To jsme pocítily hlavně další den, ale ze zážitku z jeho příjezdu žijeme doteď. Nicméně když jsme se o něj chtěly v dalších dnech podělit s našima kamarádama (i s Nashem, o kterým ještě nevíte, jak jsme se s nim seznámily), setkaly jsme se s nepochopitelným nepochopením. Božolé totiž všem Francouzům přijde pěkně hnusný. Takže asi proto ho dávaj zadarmo.