bujabéza

Marion byla na francouzským gymplu jedna z nejchytřejších ve třídě. Nejspíš proto teď nesedí někde v kanceláři u počítače, ale peče chleba uprostřed nádherný přírody v kraji jménem Ardèche. A tak jsme se domluvily, že se za ní pojedu podívat, protože je to jen asi tři hodiny cesty, což se dá ve Francii považovat za rohem.

Vzhledem k tomu, že vlaky jsou dost drahý, využila jsem poprvý spolujízdu, tady nazývanou covoiturage. Nejpopulárnější je systém blablacar.fr. Stačí se zaregistrovat a vybrat si čas a řidiče. Oproti asi 40 eurům, který bych zaplatila za vlak, jsem platila deset, což je luxus. Řidič Christophe byl navíc sympaťák, stejně jako další Marseillanka a dvojice sourozenců, co se zrovna vraceli z Mallorky.

Ardèche je venkovskej kraj, kde se moc měst nenajde. Jedno tam přece jen je, Aubenas. Tam na mě čekal přítel Marion Geo. Vůbec mě nepoznal. Naposled jsme se viděli před pěti lety, když jsme u nich byly s Pavlou na návštěvě v Grenoblu. Už jsem úplně zapomněla, jak jsem tehdy měla krátký blonďatý vlasy a jak šíleně to vypadalo. Vyrazili jsme do tmy, do hlubin ardešskýho podzimního venkova směrem k pekárně, kde pracuje Marion.

Setkávání po letech patří mezi jedny z nejzábavnějších věcí vůbec. Otáčela se tam v pekařský zástěře a čepici, byla hubenější a dospělejší. Ale stačilo pár minut hovoru a byla to pořád ona. I já jsem prej pořád stejná, nehledě na barvu vlasů. Nepřijde vám to děsivý, že se vlastně vůbec neměníme?:)

Znáte ten vtip, jak přijde celiak do pekárny a všude voní chleba? Neznáte? To totiž neni vtipný, to jsou opravdický muka! Byl všude, čerstvej a tak strašně voněl! Neodolala jsem a ochutnala jsem aspoň kousek. A pak se na mě usmál. Byl schoulenej uplně vzadu. Pohankovo-rýžovej! Bezlepkovej! Jídelníček pro tenhle víkend byl danej. Pekárnu, kde pracuje Marion, provozuje spolek Le Pain des Copains (dobrej název, že jo?). Součástí je kavárna, kde pořádaj různý čtení a koncerty. Myslim, že by se tam hodila i poslechovka. Snažej se vyrábět poctivej, dobrej chleba. A daří se jim to.

Marion a Geo bydlej ve vedlejší vesnici v pronajatym domku. Maj praštěnou malou kočku Zuzu a díky tomu, jaký jsou, se u nich člověk cejtí jako doma.

Na setkání po letech mam ráda to, že si člověk připomene i historky, na který by už třeba dávno zapomněl. Třeba na to, jak jsem jednou měla nějakej problém s čočkama, musela je vyndat z oka a někdo mi řek, že když nemam roztok, tak si je musim dát do pusy. Myslim, že jsem tak absolvovala celou hodinu biologie. A tak jsme vzpomínaly, prohlížely si starý fotky ze složky Mařenka (už jsem úplně zapomněla, že jsem ji tak říkala) a smály se.

Dopoledne jsme znovu vyrazili do Aubenas na trh, kde má pekárna svůj stánek. Chleba a okolo brambory, houby, zelenina, a hlavně kaštany. Kaštanová marmeláda, kaštanovej krém nebo kaštanová paštika, Ardèche je kaštany vyhlášená.

Po obědě z dopoledních lahůdek jsme vyrazili na výlet. Už dlouho jsem neviděla tak pěknou vesnici jako je Jaujac. Na písčitý návsi s platanama hráli pánové pétanque, jiní posedávali v příjemný kavárně a ostatní se chystali s dětma na večerní halloween.

Z Žožaku už to byl jen kousek na procházku do kopců.

Ardeche jsem si okamžitě zamilovala, skoro odevšad je vidět řeka Ardeche nebo její přítoky. Kolem skály a kýčovitě zbarvený podzimní krajinky jak ze žurnálu. Navíc se zdá, že Ardeche se teď stává mekkou mladejch bioFrancouzů. Prej je to skoro jedinej kraj, kam se stěhujou na vesnici i mladý lidi. Jednu takovou biofarmičku jsme měli možnost si prohlídnout, protože tam bydlí Marionin kamarád.

Večer jsme byli dost unavený, tak jsme jen hráli nějaký hry a povídali si. Myslim, že Marion s Geo maj taky biobudoucnost. Společně procestovali farmy po celý Francii díky takzvanýmu woofingu. Po celej rok pomáhali na farmách se sběrem jablek, výrobou cideru, chovem koz nebo stavěním plotu. Společně byli taky na workcampech ve Španělsku. Jsou trochu věční hledači, pořád se stěhujou. V Ardeche jsou šest měsíců a snad pomalu nacházej. Marion v pekárně, Geo snad brzy v pivu. Za měsíc jde na pivovarnickou stáž. Přála bych jim, aby se jim jejich biosen splnil, myslim, že to s tim bioživotem myslej celkem upřímně:)

Duhej den jsme vyrazili do druhý nádherný vesnice Balazuc. Řeka Ardeche se tam ukázala v celý svojí kráse tak, jak ji většinou poznávaj v létě vodáci na kánoích.

Udělali jsme si výlet do skal a jak jinak než do biokomunity. Nevede tam žádná silnice, funguje tam jen spolek lidí, co se snažej navrátit k samozásobování, chovu zvířat a podobně. Chvílema to působilo až středověkym dojmem.

Vlastně vůbec nechápu, že se o Ardeche nemluví v Čechách víc. Možná tim, že je to trochu zastíněný přilehlou Provence. Možná se to víc podobá Čechám, zvlášť takhle na podzim, tak to neni taková exotika.

Mně se tam teda líbilo moc a doufám, že se tam za nima ještě aspoň jednou vypravim. Protože v Marseille dobře, ale podzim aby tam pohledal, takže pro tenhle víkend říkám: u Mařenky nejlíp!