bujabéza

S Káčou jsme se vždycky smály filmu Nepečte piškoty ve špatné náladě, takže teď varuju: Nečtěte tenhle příspěvek, pokud jste naměkko. Je totiž dojemnej, sentimentální a černobílej, jak už to u bilančních příspěvků po měsíci bejvá. Rozhodla jsem se ho zasvětit předodjezdovýmu loučení, protože ne nadarmo se říká, že člověk si nejvíc uvědomí, co má, když ví, že to nějakou dobu mít nebude. A navíc si myslim, že některý lidi, zvlášť pravidelní čtenáři, by na Bujabéze neměli chybět! (podle pravidel Interní komunikace si každej ve firemním časopise stejně  nalistuje jen tu stránku, kde jen on nebo jeho známí, vzhledem k tomu, že je tenhle příspěvek celkem dlouhej, můžete to udělat stejně:))

Takže dobu před odjezdem vnímám zpětně asi tak, že všem říkám, jak to ještě neni jistý a že nic nevim, střih, a najednou řikám, že za tejden odjíždim. Chtěla jsem vidět všechny a co nejvíc, což samozřejmě nikdy nejde, pár restů tam zůstalo, ale tak je to holt vždycky. Vlastně je těžký definovat bod, kdy se člověk začne opravdu loučit a počítat s tim, že někam jede.

Když to tak rekapituluju, myslím, že u mě to byl oběd se sestřenicí Kristýnkou. Plánovala svůj výlet na francouzský vinice a jak jsme tak mluvily o Francii, cejtila jsem, že už se to blíží. Ve Francii jsme se o pár dní minuly, ale třeba se její šetřící obálka s nápisem ,,dodávka” brzo naplní a přijede zas.

A neni nad to, když už se člověk začíná loučit, najednou odjet uplně jinam, a taky neni nad to, dát si sraz s někym, kdo žije v Oxfordu, na Lefkadě. Obojí se stalo. Dá se říct, že to vlastně byla součást plánu jakožto přípravnej kurz na moře. Co se naopak nestalo, byl kemp, kde jsme měli spát, či víno zadarmo po večeři, na který nás lákala organizátorka zájezdu. Ale vynahradila nám to svojí přítomností a taky spoustou kajtařskejch i jinejch mouder o životě, a tak jsme jí odpustili.

A najednou se začaly dít takový ty věci, jakože nad Boleslaví třeba vyšla poprvý v životě duha (foto nelže, takhle vážně vypadá duha nad Boleslaví).

A od kolegů navíc dostanete balík losů, o čemž jste vždycky snili. Myslím, že z týhle dávky štěstí žiju doteď.

A pak už to jelo ráz na ráz. Anička se chechtala jako vždycky, asi to dělá Kofola, pro kterou pracuje (product placement, i Bujabéza musí z něčeho žít, chápete). Měla před důležitou prezentací, tak jsme vymejšlely kreativní nápady, tajně doufám, že nakonec před sálem plnym manažerů vyskočila z dortu.

Aniček neni nikdy dost. Anička II. (jen pro pořadí tohodle příspěvku) je jedna z čistejch duší, který se vznášej nad českotelevizní špínou. Čistota je ale jen půl zdraví a stejně tak drb je jen napůl drb, když ho nikomu neřeknete. A tak jsme probraly všechny, i ty nejpikantnější. Seděly jsme na tom hezkym kulatym náměstí na Vinohradech, pily dobrý víno a povídaly o Aniččině Řecku a mojí Francii. Závan ciziny byl za dveřma.

O kousek dál jsme taky seděly s lesbím kroužkem z gymplu. Zaobíraly jsme se jako vždycky důležitými tématy. Třeba takovýty košile, co vypadaj jako plavky a zastrkujou se do kalhot, nosíte je? Jána und Dána nám taky znova připomněly třicetiny a obdarovaly nás krásnejma dárkama (jelen už měl párkrát příležitost ukázat Marseillanům svoje kvality!). A jako vždycky jsme si udělaly rozmazaný fotky a smály se tomu, že jsme mázlý.

Míšu jsem nevim z jakýho důvodu nevyfotila. Došlo mi to, až když jsem šla z Kampy, kde jsme seděly. Vyfotila jsem si proto aspoň Hrad, protože ho má ráda. Z toho nejtypičtějšího a nejnudnějšího pohledu, přestože její pohled na věci patří mezi ty unikátní. Bavily jsme se mimo jiné o tom, co děláme za chyby. Mezi ty její prej patří, že na lidi působí chladně. Chtěla bych to tu rozporovat nejen tim, že to neni pravda, ale taky důkazem, že svíčka, co jsem dostala, mě v Thierryho chladnym, tak jak si představuju slovo chladný, kamrlíku celkem pěkně hřeje. Jakože nejenom nohy, ale i u srdíčka, ale to jste asi pochopili:)

Některý setkání byly těžce vydobitý. Třeba takovej bowling se Sexy Mozkama. Chatovací klubíčko na Facebooku se jako vždycky plnilo momentálníma nápadama jednotlivých diskutujících na témata ze všech oborů, jen ne bowlingem. Takže je vlastně zázrak, že jsme se nakonec na Chmelnici sešli a oslavili vítězství v letní lize. V kvízech už jsme postrachem Kobzový scény dlouho, jak se ví, ale bowling zatim asi přenecháme jiným. Zvlášť ti, co běžně nosí brýle, a rozhodli se hrát bez brýlí…

A pak jsou setkání, který vůbec veselý nejsou, přesto jsou tak silný, že na ně člověk nezapomene. A takový to bylo se Zuzkou, Klárkou a Silvou. Průběžně tu tak nějak myslim na všechny, ale na Zuzku přece jen o něco víc, protože někdy je potřeba na některý lidi myslet víc. Ten den jsem si uvědomila, jak jsou starosti okolo balení a odjezdu pěkný blbosti.

Už ani nevim, kdy jsem mezitim stihla ještě zajet do Vysokýho. Když jsem fotila oblíbený  fotbalový hřiště, fotbalisti se ptali: Pani, jsme slavný? Kde ta fotka bude? Smutně jsem zakroutila hlavou, že nikde. Kdybych tak tenkrát věděla, že bude existovat Bujabéza!

Někdy už jsem byla tak unavená, že jsem nejenom zapomínala fotit, ale zapomínala jsem i dárky na lavičkách a podobně. Tak to bylo s Anetkou. Mimo jiné jsem od ní dostala tuhle knížku, francouzskou Ditu P. Je to trochu blbost, ale někdy, když jsem naopak unavená tady, tak si to s radostí čtu a je to celkem sranda, někdy vám o tom napíšu víc. Dozvíte se třeba, jak jíst správně banán.

Ditu P. od vždycky obdivuje taky Terka s Pavlou. A uvidíme, co na Ditu P. bude řikat Arnoštík, kterej se nedávno narodil. Na nás s Pavlou zatim reagoval trochu nelibě. Nicméně snad se brzo zkámošíme. Ale chápu, že jsme trochu narušily jeho suchdolskou oázu klidu, kterou si tam s rodičema pěstuje. Na tenhle klidnej den taky ráda vzpomínám, nejenom proto, že jsem poprvé objevila suchdolský skály. Celkem urputně jsme se snažily zachytit krásu okolí i naší krásu, podle fotek je jasný, že to bylo náročný.

Když jsem si někde četla pravidla pro zakládání blogu, psali tam, že má člověk název nejprve konzultovat s přáteli. Myslim, že jedni z prvních byli Míša, Vítek a Štěpán. Odsouhlasili. Štěpán taky říkal, že od tý doby, co nepije alkohol, si připadá jako sluníčko. Myslím, že následující fotky jsou  jasným důkazem toho, že jestli je někdo z nás sluníčko, tak Štěpán:)

Sluníčkový parametry vykazuje i Martin. Když se vidíme, vždycky pije pivo a já víno. Tentokrát si dal na moji počest víno. A já už nevim proč jsem přišla a objednala si pivo. Myslim, že se Martinovi takovýhle věci stávaj furt. Ale stejně si to víno dal možná spíš proto, že den předtim vypil spoustu piva… Jako vždycky jsme hodně analyzovali lajky na Facebooku. Martina trápilo, že nějakýmu intelektuálnímu periodiku poskytl obsáhlej rozhovor a nikdo to nelajknul. Z analýzy vyplynulo, že byla chyba v tom, že to nesdílel na zdi. A tak jsem mu to lajkla. A další lajk přidávám pro celej večer.

V předodjezdový době mi pomohlo hodně lidí (všem děkuju!). Jestli mi ale někdo hodně pomohl poslední den, byla to Tereza. I když to možná podle fotky, kde si odnáší můj obraz oblečená v mojí vestě, nevypadá, je hrozně hodná:) Společně jsme zvládly vyprovodit z mýho bytu dva Rusy i se stolem, sníst poslední nakládanej hermelín a zamávat Aeru i Žižkovu. Ještě jsem si vzpomněla, že se pak stala vtipná věc. Tereza pablikovala fotku z nabitýho dne na Facebooku, a co čert nechtěl, asi poprvý v historii spadl celosvětově Facebook, takže to nikdo nemohl lajkovat. Psala jsem to Martinovi, divil se jenom, že se to nestalo jemu.

Rodinná setkání, jak už to tak bejvá, bývají různá. Po některých by člověk nejradši všechny vydědil a změnil si jméno. A pak jsou ty druhý, který jsou rodinný v nejlepšim slova smyslu. Vyprávíte si vtipný historky, smějete se stejnejm věcem a všechno plyne jak má. A takový to bylo i v Louvru. Nejradši bych připojila znak srdíčka, ale už jsem zase zapomněla, jak se dělá. A ještě jedno imaginární srdíčko připojuju pro babičku, která si výslovně vyžádala informovat v případě, že by se na blízku objevil nějakej manžel.

A co je na rodině vůbec nejlepší? Že vám třeba někdo z nich dá na cestu balíček se spoustou menších balíčků. Pravidla jsou přísný, každej měsíc můžete otevřít jen jeden. A protože už je listopad, tak můžu otevřít novej, huráááá! Momentálně jsem bezdomovec, takže bych ho mohla otevřít ledatak na ulici a všichni by mi záviděli. Takže to udělám spíš až večer, až se přestěhuju, a taky vám pak třeba napíšu, jakej mam novej bejvák a jakej byl víkend v Ardeche.

PS: Určitě jsem zapomněla na některý lidi, který byli součástí loučení, tímto se jim omlouvám. Průběžně jsme se například loučily s Káčou, nejintenzivnější to asi bylo jednou v neděli odpoledne na zahrádce v Pavlači:) Tak ještě přikládám její foto, aby tu nechyběla (doufám, že oceňujete ten dramatickej oblouk, jak tenhle příspěvek Káčou začal a Káčou i končí).